Daryl Dixon: Kolik mrtváků jsi zabila?

XXXIII.

Ráno mě probudil nějaký zvuk. Nevěděla jsem co to bylo, tak jsem se posadila a zjistila, že mezi dveřmi stojí Negan a směje se.

"Tos tu strávila noc, maličká?" dobíral si mě.

Ušklíbla jsem se.

"No jasně, jsi strašný spolunocležník, protože jsem musela jít sem na dlažbu, aby ten spánek vůbec za něco stál"

Ušklíbl se na mě zpátky.

"Hahaha. Moc vtipné. Obralas mě o jedinou noc, kdy jsem mohl s tebou mohl sdílet lože" Zasmál se a nabídl mi ruku. Chytla jsem se jí a pomohl mi vstát. Nikdo z nás už o tom, co jsem dělala v koupelně nemluvil. On to věděl, já to věděla. Snažil se to kvůli mě alespoň přehlížet. I já se snažila. Když už nic, alespoň ta snaha. Třeba to za pár let přebolí, lidi to tak říkávají,no ne?

Negan mi pomohl zbalit zbývající věci a sám si nějaké zabalil, než jsme se vydali dál. Cítil se daleko lépe, i otok na tváři zmizel, takže už dovedl normálně mluvit. Dokázal mě už i štvát. Jestli ono nebylo lepší, když nemohl mluvit.

Rozhodli jsme se, že půjdeme domů, měli jsme dost zkoumání a dost nechtěných návštěv a rozhodně hodně násilí. Bylo na čase se uchýlit domů. Do našeho baráčku v lese.

Myšlenky se mi opět toulaly tam, kam jsem si zakázala, takže mě nenapadlo nic jiného, než vyndat ze zápěstního pouzdra jeden a prostě se s ním lehce říznout. Jenom maličko, aby ta usměvavá Darylova tvář už zmizela, sakra!

"Ježíšmarjá! Přestaň!" Vyjel po mě Negan a chytl mě za ruku. Prala jsem se s ním a odmítala se dívat jinam, než na svoje boty, aby neviděl hromadící skz, v mých očích.

"Podívej se na mě." vyzval mě.

Ač nerada, zvedla jsem k němu po chvíli pohled.

"Přestane to, jednou. Na tu bolest si zvykneš, nebude už tak veliká. Občas ti to něco připomene, ale zvládneš to jasný? Zvládneme to společně." usmál se na mě a já mu zabořila obličej do hrudi. Lepší, než se mu dívat do těch jeho očí, plných naděje.

"Děkuju" zamumlala jsem ještě předtím, než kolem mě pevně ovinul ruce.

***

Kráčeli jsme lesem a smáli se. Neganovi se povedlo mou špatnou náladu obrátit na dobrou. Byla jsem mu za to vděčná i přes to, jaký je to zmetek.

Ten malý tvoreček se v břiše už pěkně vrtěl a já se bála toho, čeho každá těhotná - porodu a toho, co bude dál. Negan mi slíbil, že pokud budu klidnější, zajdeme na kontrolu do Alexandrie. Navrhla jsem, že jednoho doktora mají i na Hilltopu, ale Negan jen smutně zavrtěl hlavou.

"Maggie by mě nechtěla poblíž svého dítěte" zatnul čelist a dál už jsme o tom nemluvili.

Mluvili jsme o zimě. O Vánocích, že si pořídíte Vánoční stromeček a vydáme se do města pro nějaké ozdoby. Uděláme si hezký večer u krbu s čajem a budeme se mít dobře jo, znělo to pohádkově, ale tohle není pohádka, tohle je realita.

Když jsme se blížili k našemu domovu, ucítila jsem to. Negan taky, protože zpozorněl. Zastavil se spolu se mnou. Podívala jsem se na něj. Naznačil, ať se přikrčíme.

Ukázala jsem vpřed a on zavrtěl hlavou.  Znovu jsem ukázala dopředu a on znovu urputněji zavrtěl hlavou. Vstala jsem, ale on mě vzal za ruku.

"Může to být past" sykl na mě.

"Musím to vidět." řekla jsem naprosto klidně, jako by se jednalo o nákupní seznam na jehož vrcholu je toaleťák a ne tlačenka.

Frustrovaně zaklel a stále mě držíc za ruku mě opatrně vedl vpřed. Pár metrů před naším domovem se zastavil a stáhl mě s sebou dolů. Bylo to očividné a byla to pravda. Někdo nám zapálil náš domov. Všechno je pryč, všechno co jsme si tu budovali je pryč. Sledovala jsem, jak hladové plameny olizují náš domov a ucítila novou hladinu bezmoci, která se ve mě hromadila od Darylova odchodu.

Se slzami v očích jsem na něj kývla a on mě vedl pryč. Pryč od tohohle všeho.