Daryl Dixon: Kolik mrtváků jsi zabila?

XXXV.

Je to už pár dní po tom, co jsem po Neganovi vyjela. Byla to hloupost a jedna moje část to věděla. Ale ta druhá moje část by si to ráda střihla ještě jednou a až do konce.

Negan o tom nemluvil, ale věděla jsem, že na to pořád myslí, jako já. Možná toho lituje, ale moc si to nemyslím.

Chovali jsme se k sobě jako před tím incidentem. Napětí by se mezi námi dalo krájet, ale ani jeden jsme se zřejmě neměli k tomu, si o tom promluvit. Proč taky? O čem se nemluví, to se nestalo.

Jedno chladnější podzimní odpoledne, to už se téměř zima hlásila o slovo mi Negan oznamil, že se chystá na loveckou výpravu s pár zdejšími lovci.

"Cože? A oni tě sebou vezmou?" divila jsem se.

"Ano, sami mi to nabídli" kasal se.

"Nelíbí se mi to."

"Nebuď tak paranoidní."

"Budeš mít zbraň?"

Mlčel a sklopil pohled k zemi.

"Mluv se mnou sakra!" vyjela jsem po něm, přiskočila k němu a chytla ho za pletený svetr na hrudi. Stiskla jsem látku do pěstí a vzteky ji mačkala. Co to do mě vjelo?

"Budu mít nůž. Budu je zabíjet zblízka, stejně tak mrtváky"

"Pěkný kulový. Zní mi to jako past a jestli nejsi hloupý tak to v tom taky vidíš. Proč to děláš?"

Tentokrát se mi díval do očí a při tom mlčel.

"Řekni to" sykla jsem vztekle. Věděla jsem, co řekne.

"Potřebuju se od tebe na chvíli vzdálit, to je celý"

Kývla jsem, sklopila pohled a ustoupila jsem od něj. Když mi klesaly ruce, jednu z nich chytl a zabalil ji do svých dlaní.

"Počkej, takhle se nechci rozloučit"

"Tak sakra neodcházej a nebudeš se muset loučit"

Smutně pokýval hlavou.

"Je skoro čas jít, mluvil jsem s Rositou, dneska za tebou zajde, až tu nebudu."

Pustil mou ruku a já ho sledovala, jak jde ke dveřím.

Co mám dělat? Mám zakřičet? Mám za ním jít? Sakra! Co mám dělat?

"Do večera budu zpátky, opatruj se maličká" zašeptal a vyšel ze dveří.

Chvíli jsem na dveře naštvaně zírala a nepřítomně si při tom Hladila bříško, než jsem se otočila a zamířila do kuchyně. Přejela jsem prstem po lince a sledovala, jak na hladkém povrchu zanechává cestičku a vzpomněla jsem si, jak pro mě vařil.

"Copak to tu vyvádíš?" přitancovala jsem do kuchyně, ze které se linula vůně čerstvého jídla.

"Dělám nám večeři. Něco pro zpříjemnění večera. Máš dneska xobrou náladu, tak se snažím ti ii udržet. Pojď sem" pobídl mě, nabral na lžíci trochu boloňské omáčky.

Došla jsem k němu a nahnula se nad hrnec, aby ani trocha té dobroty nepřišla na zmar.

V ústech mi explodovala vlna rozkoše.

"Bože, lepší boloňskou jsem nejedla"

Culil se na mě.

"Beze srandy. Bezkonkurenční vážně. Musíš nám vařit častěji" zasmála jsem se a vlepila mu pusu na tvář, než jsem za zvuků hudby a jeho smíchu odtančila pryč.

Teď tu stojím a přemýšlím co dál. Je to téměř půl roku, co mě Daryl opustil. Podle všech to mám nechat být, ale ... Co když se vrátí?

V tom momentu to přišlo. Ten pocit, co nám říká, co máme udělat. Ten krok vpřed, ta tajuplná síla. Vzrušení podél páteře a neutuchající pocit v nohách, že ten krok máme udělat.

"Do hajzlu!"

Běžela jsem ke dveřím. Nic jiného pro mě v tu chvíli neexistovalo. Otevřela jsem dveře a vlítla do náručí překvapeného Negana za zvuků pískání a povyku. Nejhlasitější byla Rosita, ale to všechno utichlo, když si mě k sobě přitáhl.

Cítila jsem jeho lehké strniště na tváři, zakázala si přemýšlet nad Darylem a otevřela si srdce pro Negana. Je čas jít dál.