Daryl Dixon: Kolik mrtváků jsi zabila?

XV.

"Pojď se mnou, Sue" houkl na mě Carl, chytl mě za ruku a vedl mě k autu.

"Proč? Kam jdeme?" Vyzvídala jsem a klopýtala za ním. To mám z toho, že jsem si vzala na povel to, že se stavím doma a zjistím, jestli jsou všichni v pořádku a zda jde všechno podle plánu.

Pustil mě, abych nastoupila do auta a sám dosedl na sedadlo spolujezdce.

"Věř mi, prosím. Jsi jediná, komu to můžu říct. Věř mi, že to tajemství mě tíží jako kámen. Nerad tátovi lžu, ale tohle by nepochopil. Nikdo z nich" mluvil, zatímco jsme jeli neznámo kam. Věřila jsem mu každé slovo a věřila jsem, že k tomu co dělá, má své důvody. Řídila jsem se jeho instrukcemi, když jsme konečně dojeli na místo. Zastavili jsme a on s batohem v ruce vystoupil ven z auta se mnou v patách.

Kráčeli jsme mlčky mezi auty, chvíli se i plížili, kdyby kolem byli nějací chodci.

Najednou se zastavil a vyndal na silnici plechovky s jídlem a se vzkazem, kde stálo prosté 'Promiň'.

Neptala jsem se, cestou k Útočišti mi to vysvetlil. Jednalo se o nějakého muže, kterého Rick střelbou odehnal, přitom muž měl jen hlad. Chápala jsem proč to Carl dělá. Soucit je v dnešní době něco nemyslitelného. Kort, když jsme ve válce. Ale chápala jsem i Ricka. Věčný morální boj.

Carl mě vysadil u silnice, došla jsem na kraj lesa, kde mě Daryl přivítal obejmutím a dovedl mě k Rickovi, kde jsem zjistila, že otec Gabriel zůstal v útočišti.

Poslouchala jsem litujícího Ricka a přemýšlela nad tím, co s tím. Daryl pískl a my nasedli do aut. Bylo na čase pokračovat dál. Na přemýšlení bude čas později.

***

Útočiště bylo obklíčené mrtváky a my měli všechny Zachránce, včetně Negana pěkně pod jednou střechou.
Opatrně jsme s Darylem a se skupinkou ostatních našlapovali tichým lesem a blížili se k Útočišti. Naším cílem bylo zkontrolovat, jestli někdo neuprchl. Přece nechceme, aby někdo zvenčí pomohl Neganovi ven.

Vážně ho dovedu zabít, až budu mít příležitost?

Tahle otázka mě pronásleduje už nějakou dobu. Ano, nenávidím ho do morku kostí za to všechno, co dělal ostatním lidem, nenávidím ho i za to, že mě nutil hrát tu šílenou roly jeho manželky a nenávidím ho za to, že je Sherry dost možná, v lepším případě mrtvá. Jenže, jak už on sám řekl, chovám k němu nějaké city, přeci jen na mě byl hodný, staral se o mě. Ale mučil Daryla a už jen kvůli němu to Neganovi nesmí projít.

Takže ...  nevím, opravdu nemám ponětí, jestli zvládnu stisknout kohoutek nebo zabodnout nůž dostatečně hluboko, abych mu vzala život. Mrtváci, to je něco jiného, ale tohle je Negan. Člověk, co se ke všem lidem chová surově, ale ke mě takový nikdy nebyl. Možná bych si jen měla přestat nalhávat, že mu na mě záleží nebo že snad ke mě chová nějaké city. Nebyla to celé prostě jenom jedna velká přetvářka? Nehrál svou roli tak, jak jsme ji hrály my ženy, jeho manželky? Oklepala jsem se.

"Je ti zima?" zajímal si Daryl, jdoucí po mé pravici, kterému samozřejmě neuniklo nic.

Zavrtěla jsem hlavou, ale bylo to marné. Zmerčil, že se něco děje, že se chovám jinam.

"Co se děje? Pověz mi to" naléhal.

"Já.." začala jsem a přemýšlela, jak větu dokončit.

Tiše vyčkával. Nechával mě, abych si srovnala myšlenky.

"Víš, nejde o to, že bych ho snad přestala nesnášet, jen mám strach, že zaváhám. Že dostanu možnost, ho zabít a udělám chybu a ..." prudce jsem vydechla a nervózně si prohrábla vlasy.
"... zkrátka, že udělám chybu a někdo z našich přátel kvůli mě umře. Co kdybys to byl ty.." hlas se mi na konci podivně zlomil.

Zastavil se a přitáhl si k sobě mou ruku. Zabalil ji do své. Má ruka v porovnání s jeho, až medvědí tlapou, byla tak droboučká, tak malá a jemná.

Položil si mou ruku i se svou na srdce. Cítila jsem, jak mu pod žebry buší. Bylo to tak zvláštně uklidňující a omamné....

"I já se bojím. Ale věřím tomu, že to zvládneme. Nic špatného se už nestane, jasný? A rozhodně se budu snažit, aby ses nedostala do situace, kterou popisuješ. Budu je jistit, budu tě krýt. Kdyby došlo na akorát a on mě snad ohrožoval, koho by sis vybrala?"

"Tebe" hlesla jsem a on se usmál. Jen lehké zvlnění rtů.

Volnou rukou mě pohladil po tváři.

"Nepochybuji o tobě" zašeptal a dal se znovu do pohybu, aby dohnal ostatní.
Zvládnu to, já prostě musím.

***

Pomalu jsme se plížili kolem stěny mezi dvěma budovami a sledovali, jestli se za nimi někdo neukrývá. A ono jo.

Všichni do jednoho jsme začali zběsile střílet na vrak auta, za kterým se ten dotyčný skrýval. Ezekiel zvedl pěst na znamení, že máme přestat. Přestali jsme a vyčkávali co se bude dít dál.

Přes lidí před sebou jsem toho moc neviděla, ale zaslechla jsem jen Carol, jak křičí "K zemi". Zahlédla jsem Daryla, jak do mě strčil. Těžce jsem sebou plácla na zem v doprovodu granátu. Zalehly mi uši. Přede mnou nebylo nic vidět, všude samý zvířený prach. Šmátrala jsem kolem sebe a sáhla na tělo. Sáhla jsem do čerstvé krve, ale spolkla jsem zajíknutí.

Sotva pár centimetrů ode mě se pásl zombík na tom těle, pokrytém krví.

Spolkla jsem žluč, a z opasku jsem vyndala nůž. Hrdinně jsem ho mrtvému zapíchla do lebky a s tepem, který mi hučel až v uších, jsem se rozhlížela po ostatních.

Kde jenom jsou?