Daryl Dixon: Kolik mrtváků jsi zabila?

Plížila jsem se lesem, abych nevyplašila srnečka stojícího pár metrů ode mě. Z toulce na zádech jsem pomalu vyndala šíp, přiložila k luku, napnula tětivu a zaměřila na bujného srnce.
Taaak, nádech, výdech... Jako ostatně pokaždé, mě lovy dokázali uklidnit a ustálit myšlenky. Neexistovalo nic jiného než já, luk a moje kořist. Naposled jsem se ozdravně nadechla a pomalu jsem začala pouštět šíp, když jsem uslyšela křupnutí větví.
Srneček zvedl hlavu a zadíval se přímo na mě.
Křupnutí větví se ozvalo blíž ke mě a já uslyšela jejich vrčení. Srneček zřejmě také, protože se dal na úprk, skvělé.
Pomalu jsem se zvedla, otočila jsem se za sebe a uviděla stádečko jich. Byla jsem ve světě zombie.
Poraženecky jsem vydechla a pustila šíp na prvního z nich. Zasáhla jsem ho do hlavy, skácel se na zem. Dle oblečení pracoval v bance a zřejmě na dobré pozici. Tohle mě vždycky rozesmutní.
Zatímco se mi hlavou honily myšlenky, křupaní větví se značně znásobilo a já jich uviděla daleko víc než bych zvládla. Zaklela jsem a natáhla se pro další šíp. Vystřílela jsem všechny šípy co jsem v toulci měla a přesunula jsem se do boje. Na koncích luku jsem si připevnila ostří z nožů. Říz, říz.... Sehnout, zabrat, vykopnout. Přišlo mi, že to snad nikdy neskončí.
Kolem mě se jich hromadilo nějak moc na můj vkus, ale nevzdávala jsem se. Byla jsem tak zabraná do boje, že jsem jen koutkem oka zaregistrovala pohyb někde po mé pravici.
"Sakra, ty mrcho!" Vyprskla jsem když se mi do paže zaryly gelové nehty. Musela být mrtvá teprve nedavno, jinak by si nehty zničila už dávno při trhání kořisti.
Sehnula jsem se, abych se vyhnula útoku od nově příchozího a kopla jsem do blondýny s gelovými nehty. Ta se poslušně svalila na zem, k mé smůle bez ruky.
"Do háje!" Ulevila jsem si při pohledu na mou ruku. Jak se mi v ní napínal sval, ruka s nehty poskakovala nahoru a dolů.
Ušklíbla jsem se a vytrhla ji. Zalapala jsem po dechu když jsem si všimla zbytků gelových nehtů v raně. Krev přes ně volně vytékala ven a já jim musela vonět jak čerstvý hamburger.
Z lesa jsem zaslechla další skřeky. Zhodnotila jsem situaci a dospěla k výsledku, že pro dnešek bylo lovu dost, musím se ošetřit. Otočila jsem se k ústupu. Z pole ke mě mířilo dalších pár.
To jsem byla tak hlasitá, že jsem je sem přilákala?
Otočila jsem se, abych se podívala, jak daleko jsou ti z lesa. Křoví kus ode zapraskalo. Zavrčela jsem a rozběhla jsem se z boku k lesu. Z dnešního lovu nic nebude, jooo dneska budu mít leda veverku.
Zombie se pomalu šourali k místu, kde jsem před tím bojovala, takže jsem je krásné obešla. Vítr mi naštěstí hrál do karet, foukal na mě, ne k nim,jinak by z vůně mé krve zešíleli.
Zamýšleně jsem se za nimi zadívala, měla jsem pocit, jako by na mě někdo koukal, ale po chvíli jsem se rozběhla lesem ke svému obydlí. Ten pocit mě ale neopustil.

***

Doběhla jsem do domku na kraji lesa, kde jsem si udělala přechodné bydliště. Vklouzla jsem dovnitř a dveře nechala otevřené. Ze skříně jsem si vzala láhev whisky, kterou se mi podařilo najít v téměř vybraném baru, jehnu, nit a pinzetu. Jelikož jediné svítidlo, které jsem měla, byla, stále teplá, petrolejová lampa, a tu jsem si šetřila na noc, vyšla jsem na verandu domku a poodesla k jednomu ze stromů u kraje lesa. Sedla jsem si na zem, luk jsem položila vedle sebe a pustila se do ošetřování. Nastroje jsem polila whiskou a ránu taky. Zavřískla jsem bolestí. Je to hlubší než jsem si myslela. Pořádně jsem si přihnula z láhve, než jsem se pizetou dotkla jednoho z nehtů a tahala ho z rány. Obličej se mi zkroutil do bolestné grimasy. Další dva nehty šly vyndat o dost lépe. Opět jsem ránu propláchla a pozorovala jsem, jak se whisky misí s mou krví.
Navlékla jsem si jehlu a začala ránu šít. Bolelo to tak moc, že ani zbytek whisky co jsem do sebe nakopala tu bolest nedokazala zaplašit. Nakonec jsem si ránu ovázala kusem svého trička. Zaklonila jsem hlavu a tím si ji zapřela o strom. Dlouze jsem vydechla, byl to dlouhý den.
Křoví kus ode mě znovu zachrastilo, asi nějaké zvíře.
Podívala jsem se před sebe na domek a přemítala jsem nad tím, kdo tu předtím mohl bydlet. Představila jsem si rodinku, muže, ženu a jejích malou dceru, jak si povídají na prahu domu. Z myšlenek mě vytrhl až výstřel. Zpozorněla jsem, sáhla jsem po luku a schovala se za strom. Nemusela jsem čekat dlouho, zpoza domku vyběhla postřelená liška a za ní...
"Jacku! Jo hooo mám jí!" Zakřičel mužský hlas.
Prikrčila jsem se ještě víc. Lidé nikdy nebývají sami, vždy je jich víc a vždy to značí problémy. Chlap vyběhl zpoza domů a znovu namířil na lišku, kterou tentokrát trefil. Druhý muž se vynořil z druhé strany domku a vešel dovnitř.
Skvělé, přišla jsem nejel o cenné maso ale i o přístřešek.
Druhý muž vyšel ven i s mou lampou v ruce.
"Je ještě teplá, někdo tu před chvílí musel být"
Na odpověď druhého z mužů jsem nečekala a pomalu vycouvala od stromu a dala jsem se na úprk. Klopýtala jsem přes kameny a kmeny stromů. Ještě jsem se stihla otočit, jestli za mnou někdo neběží, když mě něco chytilo za nohu a já padala rovnou na kmen. I když jsem se snažila stočit do klubíčka a tím zmírnit naráz, ošklivě jsem se praštila do hlavy,luk mi vypadl z ruky, a svět kolem mě začal černat. Zavrčela jsem a zatřásla hlavou jako pes. Zombík, nebo spíš jeho horní polovina, mě držel za nohu a vrčel na mě. Sáhla jsem do pasu pro nůž, protože na luk jsem nedosáhla, jak mi kvůli ráně do hlavy vypadl z ruky a napřáhla jsem se, že ho ranou do hlavy zabiju. Ale někdo byl rychlejší. Skrz hlavu mu projel šíp. Zajíkla jsem se a podívala se odkud šíp letěl. Nad křovím se tyčil muž. Tmavé vlasy měl přes většinu obličeje, víc jsem nestihla zaregistrovat, protože pomalu skláněl kuši k zemi a vydal se ke mě. Vykulila jsem oči a rukama jsem se posunula víc dozadu a poslepu šmátrala po svém luku. Odmítala jsem z něj spustit oči. Konečně se moje ruka sevřela kolem luku. Skrčila jsem nohy k tělu a vyšvihla jsem se do stoje. Asi to nebyl nejlepší nápad, protože mi před očima začali tancovat hvězdičky. Zatřásla jsem zoufale hlavou a zaměřila pohled na možné nebezpečí. Sáhla jsem si rukou za záda do toulce pro šíp, ale byl prázdný!
Frustrovaně jsem vydechla.
Vždyť jsem všechny šípy vystřílela na ně. Co teď budu dělat?
Muž byl stále blíž a blíž, jeho oči mě stále pozorovaly. Nic neříkal, ani nemusel. Byl tu, aby mě zabil. Polil mě pot a část mi stékala po čele, nebo to byla krev??
Zuřivě jsem mrkala, abych na muže dokázala lépe zaostřit, ztrácel se mi před očima. Kolem něj byla spousta černých skvrn, neblahé znamení, že dost možná ztratím vědomí.
Jsi tak pitomá, nadávala jsem v duchu, měla sis dát větší pozor, teď za to zaplatíš...
Muž se blížil, zaostřila jsem se něj a zhodnotila, jestli ho přeperu.
Jak kráčel, v ruce kuši, svaly se mu napínaly. Vzdychla jsem. Nemám šanci, je moc silný.
Zastavil se pár metrů ode mě.
Dýchala jsem zhluboka, před očima černé tečky. Stáli jsme mlčky a jeden druhého pozorovali.
Naklonil hlavu na stranu než promluvil.
"Kolik mrtváků jsi zabila?"
Rozklepaly se mi kolena, černé skvrny mu tančily tango po těle.
"Hodně. Po dvaceti jsem je přestala počítat"
Přimhouřil oči.
"Kolik lidí jsi zabila?"
Hlava mi padla na stranu. Chvíli jsem s odpovědí váhala.
"Vyslýcháš mě, než mě zabiješ? Průzkum trhu?"
Koutky úst se mu zkroutily do úsměvu. Do takového úsměvu, ze kterého holky padají do kolen.
"Něco na ten způsob, ano"
Černé skvrny hrozily, že ho celého pohltí, mrkala jsem ještě usilovněji.
"Odpověz mi" pobídl mě.
"Dost na to, aby to ze mě udělalo zrůdu a ne člověka"
Odfrkl si, než znovu promluvil.
"Proč si je zabila?"
Vzdychla jsem, nahrbila ramena a uhnula už tak zamlženým pohledem. To jsem neměla dělat, když sem se na něj podívala, stěží jsem rozpoznala, jak daleko je ode mě. Ztrácel se mi v mlze. Bojovala jsem před ztrátou vědomí, ale byla silnější než já. Udělala jsem krok dozadu, pak vravoravě dopředu, ale nohy mě neudržely. Podlomilo se mi jedno klepající koleno a potom druhé. Chytily mě dvě silné paže a já hlavou narazila do silného těla. Určitě bych ho nepřeprala, blesklo mi hlavou.
"Zabij mě rychle" hlesla jsem nahlas, nebo se mi to možná jen zdálo. Pohltila mě temnota.