Daryl Dixon: Kolik mrtváků jsi zabila?

XLII.

Ani zvuk mrtvých, které můj řev přivolal mě nedokázal utišit. Nějak jsem se nedokázala dát dohromady. Nešlo to.

Tak moc to bolí! Nemůžu dýchat! Co mám dělat? Ať už ta bolest skončí!

I když se jich kolem mě nashromáždilo hodně a byli blíž a blíž, já neměla sílu reagovat. Jednak mě stále bolelo polámané tělo a jednak můj prvotní důvod žít, má naděje, můj život mě opustil.

Když se na mě vrhl mrtvý a chystal se zakousnout, byla jsem schopná jen zavřít oči. Samotnou mě to uvnitř vyděsilo, ale zároveň uklidnilo. To co přijde potom, určitě musí být lepší než tahle bolest. Na tu totiž nejsou léky, obvaz nebo mast.

Jakoby vzdáleně jsem slyšela pískavý zvuk, který mě donutil otevřít oči.

Odkdy zombie pískají?!

... a zombiemu proletěl šíp hlavou. Pak se z lesa ozvalo pískání. Mrtví se otáčeli za zvukem a ochotně se nechali postřílet.

Kráčel ke mě. Naštvaně.

"Zbláznila ses?!" vyjel po mě Daryl, klekl si přede mě, chytl mě za obě ramena a zatřásl se mnou.

"Jdi pryč, nech mě být!" zakroutila jsem se, abych ze sebe setřásla jeho ruce, ale marně - nedal se.

"Až tě odvedu někam, kde se nebudeš chtít nechat zabít, pak odejdu" tahal mě ze země na nohy.

"Proč?" nějak jsem nebyla schopná pochopit proč se vůbec obtěžuje.

Začala jsem ho ztuhlými a bolavými údy mlátit do hrudi. Slova opět vyzněla jako pláč a než jsem se nadála, znovu jsem se rozbrečela. Jak jsem si myslela, jak se otevřou staré rány, nebudu mít sílu na to, abych ne zavřela.

Vzal mě do náručí. Stále plačící mě nesl lesem, až zastavil a nemotorně otevřel dveře oné chaty. Jeho nynějšího bydliště. Neměla jsem ani sílu se stydět, že jsem se před ním přestala ovládat. Z masky naprostého klidu a nezájmu sr stala bolest.

Donesl mě na mou postel, položil mě do postele a odtáhl se. Chytla jsem ho za ruku, ještě než se vůbec stihl otočit k odchodu a prohlédla mu do očí. Neviděla jsem v nich nic. Ani jeho tvář nebyla odrazem jeho emocí. Nicméně si ke mě lehl, přitiskl své tělo na mé, přikryl nás peřinou a obejmul mě kolem pasu. Tvář si zachumlal do mých vlasů a zhluboka se nadechl.

"Neopouštěj mě" vydechla jsem unaveně.

"Spi"

A já spala. Hlavou se mi prohnala spousta emocí, od strachu, že se ráno probudím a on tu nebude po smutek po Neganovi. Zastyděla jsem se, že jsem ho nevyhledala, abych mu všechno řekla, ale nebylo kdy.

Teď byl jen on, jen Daryl a jeho náruč.