Daryl Dixon: Kolik mrtváků jsi zabila?

XXXVII.

A je to tu. Co teď? Podbřiškem mi projela slabá bolest, nic hrozného.

"Dýchej, maličká" zašeptal a pomohl mi se posadit a ukázal mi, jak mám dýchat.

"Jak to, že o tom víš?" zajímala jsem se, když kontrakce odezněla.

Snad zůstanou takhle slabé co nejdéle...

Odmávl mě a zvedl mě na nohy.

"Nechci tě nechávat samotnou, takže pojď dolů na gauč a já skočím pro Rositu, ať sežene doktora. Máme pravděpodobně spoustu času, ale ať jsou ostatní připravení" a s těmi slovy udělal jak řekl.

Posadil mě na gauč a vyšel ven. Lehla jsem si a v klidu si prodýchávala kontakce. Podle hodin chodily různě, po deseti minutách, trvání jedné zhruba dvacet vteřin. Dýchání zabíralo krásně, žádný stres.

Hladila jsem si bříško a slibovala tomu tvorečkovi, že nedovolím, aby se mu něco stalo. A myslela jsem to vážně.

***

"Kurva!" zaklela jsem ve sprše o pár hodin později a snažila se si klepající rukou namířit proud vody na břicho.

"Sedni si, pomůžu ti" zamumlal mírně rozladěný Negan a pomohl mi si sednout. Vzal si ode mě sprchovou hlavici a pouštěl mi proud na podbřišek. Měla bych se stydět, že jsem před ním jen v podprsence, ale můj stud někam zmizel. Mám takové tušení, že ho nahradila bolest. Už byla častější, ale proud teplé vody ji dokázal krásně utlumit.

"Pij" rozkázala Rosita a vrazila mi do ruky plastový kelímek s brčkem a v něm ledový čaj.

Vzala jsem si ho a pořádně si lokla. Bylo mi doktorem důrazně kladeno, ať piju a šetřím síly na později. Moje záchranné komando, skládající se z Negana a Rosity mi bylo neustále při ruce. Měla s námi být i Michonne, ale jela navštívit Maggie a malého Hershella.

"Nee už zase!" stihla jsem křiknout než jsem se znovu zhroutila bolestí na židli.

"Dýchej, krátce a mělce" instruoval můj přítel.

"Takhle" ukázala Rosita.

Napodobila jsem jí. Rychlost dýchání připomínala funění psa. Tentokrát kontrakce trvala kolem minuty. Kolena se mi začínala třást a to jsem seděla.

"Skočím za doktorem" slyšela jsem říkat Rositu.

"Negane?" hlesla jsem zadýchaně.

Klekl si přede mě do sprchy, kalhoty mokré, díky sprše, kterou stále držel puštěnou.

"Jsem tady, maličká. To zvládneš. Jsem u tebe" uklidňoval mě. Ten jeho hluboký hlas byl jediné, co mě drželo pohromadě.

"Pojď, zkusíme zase chodit, to ti předtím pomáhalo. Dýchat a rychle chodit, jak řekl doktor, tak pojď" zavelel a pomohl mi. Jakmile přišla další kontakce, tentokrát po dvou minutách, zrychlila jsem chůzi. Negan se mnou stále držel krok a tichým hlasem mě povzbuzoval. Došli jsme do našeho pokoje, který doktor upravil podle sebe. Pomohli mi na postel a zvedli nohy do příslušné polohy.

Cítila jsem nějaké dloubání tam dole, ale odmítala jsem se podívat, co tam doktor dělá.

"Skoro na osm centimetrů, za chvíli tu s námi bude další človíček, maminko" usmál se doktor a já bych mu ten úsměv nejradši smázla z tváře, ale zachránila ho další kontrakce.

"Ježíšmarjá!" zařvala jsem a znovu začala funět. Jenže teď už mi to nebylo nic platné. Zasvíjela jsem se na posteli a jen ruce Rosity a Negana mě udrželi na místě. Prohnula jsem záda a zanaříkala bolestí.

"Nemůžeme něco udělat, sakra?" vztekala se Rosita.

Doktor jen zavrtěl hlavou.

"Prohledali jste všechny nemocnice a lékárny v okolí a nikde žádný epidural. Je to bez něj beztak lepší, jen ta bolest je cítit celou dobu, bez přestávky." pronesl klidně doktor. Věřím tomu, že by se na něj vrhla i Rosita, ale zasáhla mě další kontrakce.

Drželi mě na místě, zatímco jsem se kroutila, funěla a klela najednou.

"Minuta a půl. Blížíme se k cíli, ještě chvíli a budeš moc začít tlačit" instruoval doktor.

Zaúpěla jsem a lehla si na záda. Moje hlava snad vážila tunu. Oba moji blízcí mě drželi z každé strany za ruku a šeptali mi nesmysly do ucha. Možná to i pomáhalo, aspoň jsem nemusela myslet na to, co mě čeká.

Zanaříkala jsem, když přišla další, opět o něco silnější kontakce.

"Už nemůžu! Já už nechci! Nechte mě být!"

Slyšela jsem hlasy, naléhavější než předtím, když mě zasáhla další kontakce.

"... maličká, vezmu tě na střechu a budeme pozorovat hvězdy jako tenkrát. Vzpomínáš? Přestav si, že jsme tam a mic z tohohle okolo není." zaslechla jsem část toho, co mi Negan říká, než doktor zavelel tlačit. Negan s Rositou dostali za úkol držet mi skrčené nohy u těla.

"Jakmile přijde kontrakce, je důležité, abys začala tlačit, co nejvíc to půjde, hlavně nepovolit po tlačení, jinak se dítě vrátí zpátky, jasný?"

"Jooooooo" protáhla jsem souhlas, když přišla další vlna bolesti.

"Tlač!"
"Zhluboka se nadechni a zatlač! Nepřestávej!"

Kontrakce skončila a já měla silný pocit sebou flaknout na záda a odpočinout si.

"Držte ji nohy a záda, jakmile povolíš, dítě se vrátí zpátky. Teď je na půl cesty, vydrž" slyšela jsem doktora, ale tak nějak z dálky.

"Další!" zahýkala jsem a jen ruce, držíc mi nohy mi zabránily se zasvíjet a odstrčit se pryč od bolesti.

"Ještě dvakrát a je to maličká! Vydrž! Zatlač co nejvíc, pojď!"

"Vidím hlavičku!"

Já už nemůžu ... Kdy už to skončí?

"Ještě jednou, maličká. Slibuju. Zaber ze všech sil a já ti slibuju, že je to naposledy"

"Kecáš!"

Zasmál se.

"Tak ona už nemůže a stejně se se mnou bude dohadovat" smál se dál.

Smích ho přešel ve chvíli další mé bolesti.

Nadále mě povzbuzoval i přes to, že ten tvoreček, který tu každou chvíli bude, není jeho. Přesto je schopný mu dát lásku, jako by otcem byl. A já ho za obdivuji. Moje opora, moje útěcha, má radost. Můj parťák.

Pořádně jsem se nadechla a zatlačila co to šlo. Ze všech sil. Kolena se mi roztřásla, bolest mnou projížděla od zhora až dolů a já nepřestávala. Vnitřně jsem se svíjela bolestí a prosila Boha, ať už je to za mnou. Místnost naplnil dětský pláč.

"Je to kluk!" oznámil doktor a položil mi na teď už poloviční břicho mého malého syna.

"Je dokonalý" hlesla jsem unaveně a zadívala se na Negana. Z očí mu tekly slzy radosti a já si na krátký moment přála, aby tu stál místo něho Daryl. Zadívala jsem se na plačící Rositu a až potom na svého malého.

"Vítej na světě, Atreyi Merle Dixone" ❤️