Ta Riddleova holka

Kapitola 17.

Následují odpoledne se pro Malvínu promění v nekonečnou a velmi vyčerpávající noční můru. V knihovně nakonec překoná svůj odpor a sedne si vedle MacMurphyho. Jestli ten pitomec přeci jen něco zjistí, musím o tom vědět! Havraspárský prefekt je jako posedlý. Vytahuje jednu knihu o Zmijozelovi za druhou. O Tajemné komnatě však v žádné z nich neobjeví nic víc, než co si Malvína už přečetla v Tajných dějinách.

Zato narazí na zkazky o Zmijozelových potomcích – a jsou to zkazky věru výživné.

„Zdá se, že příjmení Zmijozel zmizelo z povrchu zemského už před pěknými pár staletími," mumlá MacMurphy. „Za přímé potomky jsou považovaní nějací... jakže? Gauntovi? Víš o někom tady ve škole, kdo se jmenuje Gaunt?"

„Ne, nevím," odpoví Malvína. „Nikdo takový tu není – a nebyl už spoustu let, poslouchej: ‚Příslušníci tohoto kouzelnického rodu odmítají posílat své potomky do Bradavické školy čar a kouzel, neboť si nepřejí, aby v ní studovali spolu s mudlovskými šmejdy.'"

„Malvíno...!" okřikne ji MacMurphy pohoršeně.

„Já si to slovo nevymyslela, jen čtu, co je tu napsáno. Stěžuj si na knihu, ne na mě."

„Musíme najít rodokmen těch Gauntů."

„K ničemu ti nebude. Přece tu jasně stojí, že odmítají posílat své potomky do Bradavic. I kdyby nějaký Zmijozelův dědic dnes žil, tady ve škole nebude. Celá tahle stopa je úplně mimo. A krom toho, už je deset a já jsem unavená!"

„Tak běž spát. Já budu pokračovat. Něco mi říká, že tahle stopa je naopak správná."

„A mně zas něco říká, že jsi vedle jako obvykle," zamumlá Malvína polohlasem. Zůstane však s ním, jakkoli se jí únavou zavírají oči. Nechce ho v knihovně nechat bez dozoru.

Je už téměř půlnoc, když ji popadne za ruku. „Malvíno!"

„Kolikrát ti mám říkat, abys na mě nesahal??"

„Promiň, ale tohle je důležité. Našel jsem ten rodokmen."

Vytrhne mu knihu z rukou a už si ji pečlivě projíždí očima. „Je to k ničemu, jsou všichni mrtví. Nebo bezdětní. Meropa Gauntová, zemřela, manžel ani potomci tady nejsou uvedení. Morfin Gaunt, starý mládenec. Marvolo Gaunt, jejich otec, zemřel v Azkabanu. Povedená rodinka, jen co je pravda. Ale nám je to houby platné."

MacMurphy se natáhne po knize a zabodne prst na jedno místo na stránce. „Ne, ty to nevidíš! Marvolo Gaunt."

„No a? Je mrtvý, jeho žena a dcera taky, jediný žijící potomek bezdětný syn."

„Marvolo," opakuje MacMurphy pomalu – a Malvíně to konečně dojde. Polije ji studený pot. Ne, to ne!

„My oba známe někoho, kdo se druhým jménem jmenuje Marvolo..."

„To ale může být náhoda," namítne nejistě.

„Náhoda? Kolik dalších lidí s tímhle jménem znáš?"

„Nikoho, ale to nic neznamená," odsekne prudce. „O co ti vlastně jde, MacMurphy? Ano, Tom se druhým jménem jmenuje stejně jako jeden z posledních potomků Salazara Zmijozela. Jenže ta rodina je na pokraji vymření. Děti toho Marvola žádné další děti neměly. Nehledě na to, že Tom se nejmenuje Gaunt. A pokud vím, vyrostl v mudlovském sirotčinci. Nějak si neumím představit, že by někdo z rodiny, která mudly nenávidí natolik, že kvůli jejich dětem neposílá ty své do Bradavic, odložil syna na podobném místě. Je to celé přitažené za vlasy. Pouze shoda jmen, to je všechno."