Ta Riddleova holka

Kapitola 5.

„Malvíno? Sypeš si sůl do dýňové šťávy," osloví ji během hostiny MacMurphy.

„Starej se o sebe," štěkne po něm v odpověď.

„Jak myslíš. Já jen, že takhle slané to nebude k pití."

Demonstrativně do sebekopne celou skleničku, jen aby tomu pitomcovi ukázala, že ona by přece v životě neudělala podobnou hloupost – a vzápětí div nepoprská ubrus. Její dýňová šťáva chutná hůř než mořská voda, jako by do ní právě obrátila celou slánku.

„Já ti to říkal. Vždyť jsi tam taky obrátila málem celou slánku."

„A já ti zase říkala, aby ses staral o sebe."

„Poslyš, jsi v pohodě?"

MacMurphy se tváří natolik starostlivě, že má chuť ho na místě proklít. Starostlivost, zvlášť když je zaměřená vůči ní, bytostně nenávidí. Naštěstí se dokáže ovládnout. Neodpoví a stočí pohled ke zmijozelskému stolu. Na Toma Riddla, který si dává záležet, aby se díval kamkoli, jen ne jejím směrem.

***

Následující noc se jí zdá o jejich polibku. Ta scéna se jí přehrává pořád dokola, jako pokažený film. Ráno v zrcadle spatří na své tváři náramně připitomělý výraz. A stejně v hloubi duše ví, že slovo ‚připitomělý' použila jen proto, aby se vyhnula jinému, o dost děsivějšímu pojmu ‚zamilovaný'. Vlepí si facku.

‚No a co?!' zařve sama na sebe v duchu. ‚Tak ti dal pusu. To je toho. Měla jsi mu jednu vlepit, nebo ho proklít. A ty se tu místo toho přiblble usmíváš! Ach bože, to je tak zoufale trapné!'

Tom Riddle ji po celý následující den okázale ignoruje. Ani pohled, ani pozdrav, nic. Kolem poledního se na Malvínině tváři stihne usídlit výraz připomínající obzvlášť zuřivého sériového vraha. Vzdor svému prefektskému odznaku seřve partu vystrašených prváků, kteří se jí opováží zeptat, kudy se dostanou do učebny. Proč by jim taky odpovídala, když sama spěchá na hodinu Obrany proti černé magii. Se Zmijozelem. Obranu mají Havraspár a Zmijozel spolu už tradičně. Dát na podobný předmět dohromady Zmijozel a Mrzimor by znamenalo ošetřovnu permanentně plnou mrzimorských, spojit Zmijozel s Nebelvírem by vedlo k těžkým úrazům pro změnu na obou stranách. Havraspár představoval zdaleka nejmenší riziko. Tyto dvě koleje se odjakživa více méně respektovaly.

„Vyzkoušíme si, co si přes prázdniny pamatujete z obranných kouzel," prohlásí profesorka Merrythoughtová na začátku hodiny. „Rozdělte se do dvojic a předveďte mi, jak umíte vést souboj. Ale opovažte se vzájemně zmrzačit, pokud tedy nechcete mít školní trest až do konce roku!"

Malvína se rozhlédne kolem sebe. Tak s kým se pustit do souboje? Proklít takového MacMurphyho by mohl být dobrý způsob, jak si zvednout náladu... Jenže...

Jenže to už před ní stojí Tom Riddle a měří si ji výsměšným pohledem.

„Zkusíme to spolu, Lacroixová? Nebo máš snad strach?"

Takhle si jejich první rozhovor po včerejším polibku opravdu nepředstavovala. Ale nezaváhá.

„Strach? Z tebe? Chceš mě rozesmát?"

Ale to už Tom pozvedá hůlku a ona stihne tak tak odrazit jeho kouzlo. Ze začátku se drží toho, co probírali na hodinách, jen ta rychlost a zuřivost, se kterou po ní metá kletby... Pak se jejich oči na okamžik střetnou. V těch jeho je cosi divokého, co až nápadně připomíná nenávist. Vyšle proti ní zaklínadlo, o jakém jaktěživa neslyšela. A další, a další. Ona neútočí, jen se brání, zcela ovládaná pudem sebezáchovy. O co mu sakra jde? Chce ji zmrzačit? Vyzkoušet si na ní černou magii? Že by přeci jen byla pravda, co se o něm říká, že by ji opravdu dovedl používat? Nemá kdy hledat odpovědi. Riddle jí nenechává čas na přemýšlení. Jen se bránit a...

„Přestaňte! Okamžitě přestaňte!" Profesorka Merrythoughtová k nim běží a vyráží jim z rukou hůlky. „Pane Riddle, slečno Lacroixová! Co vás to u všech mozkomorů popadlo?!"

„Promiňte, paní profesorko, nechal jsem se unést," odpoví Tom. Snaží se působit klidně, nelze si však nevšimnout, že je celý zadýchaný.

„Unést?! Mohl jste slečnu Lacroixovou přizabít! Tome, jste prefekt!"

„Nepochyboval jsem, že Malvína je velice schopná čarodějka a že..."

„Jistě, to jistě, ale tohle-bylo-nebezpečné! Odebírám Zmijozelu dvacet bodů. A Havraspáru také, slečno Lacroixová, opravdu nemám chuť zjišťovat, kdo si začal. Vždycky jsem vás považovala za zodpovědné děvče, ale tohle...! Jste v pořádku?"

„V naprostém, nic mi není," ujistí ji spěšně Malvína. Jak asi může být v pořádku dívka, kterou se právě div nepokusil zabít někdo, kdo ji den předtím dal její první polibek?

Do konce hodiny zůstane sedět na místě, ignoruje MacMurphyho, který jí nabízí odvedení na ošetřovnu, stejně jako všechny ostatní. Nechce, aby si kdokoli všimnul, co se v ní odehrává. Vlastně si toho nechce všimnout ani ona sama.

„Slečno Lacroixová?" Profesorka Merrythoughtová ji zastaví na odchodu. Co chce? Promluvit jí do duše?

„Coby ředitelka vaší koleje mám na vás prosbu. Profesor Brumbál se na mě obrátil, zda bych mu nedoporučila někoho na doučování jednoho slabšího studenta od nich z Nebelvíru. Domníval se, že právě havraspárští studenti jsou pro tento úkol těmi nejvhodnějšími. Jsem přesvědčena, že nejlepší volbou jste právě vy, coby prefektka a navíc velmi rozumné a spolehlivé děvče, bez ohledu na ten dnešní... incident. Byla byste ochotná se podobného úkolu chopit?"

„Samozřejmě, paní profesorko," souhlasí Malvína. Ne, nechce se jí ani trochu vysvětlovat cokoli nějakému hňupovi z Nebelvíru, nesnáší hlupáky a trpělivosti nutné pro učení druhých nemá, ani co by se za nehet vešlo. Ví však, že pokud si chce napravit svou po dnešku značně pošramocenou pověst, musí ukázat dobrou vůli.

„O kterého studenta se jedná?"

„O Rubeuse Hagrida ze třetího ročníku."