Ta Riddleova holka

Kapitola 6.

Tak trochu jako spadnout do vody. Ponoří se do snu a náhle je zase v těle o něco starší ženy, může jí být tak dvacet – a Tom Riddle stojí po jejím boku. Tvář, kterou zná, zároveň však docela jiná, ani stopa lhostejnosti či nenávisti, ne, ten téměř něžný výraz, který v jeho očích viděla jen jednou. Před pár dny na peróně.

Nabízí jí rámě. Patří k sobě. A oběma se jim na rukou lesknou prsteny. Docela stejné, stříbrné, se zeleným kamenem. Barvy Zmijozelu.

Přitisknutá k jeho tělu sleduje čas, ubíhá před ní jako film. Události se vrší, jedna za druhou. Jeho hvězda stoupá, je stále mocnější a slavnější – a ona se hrdě usmívá po jeho boku. Cítí se jako královna.

Jenže pak se to začne kazit. Pozvolna, jako když do průzračné vody postupně kape jed. Nejdřív si ho nikdo nevšimne. Jenže pak je všude, dočista všude kolem – a už je pozdě. Na cokoli.

Nejdřív jsou to jen drobnosti. Tu lež, tam zastrašování. Pak začnou umírat lidé. Náhle kolem nich umírá spousta lidí. Trvá nekonečně dlouho, než si připustí proč, pro koho, čí rukou. Otočí se na muže po svém boku. Ale i s ním se cosi děje, jeho tvář se jí mění před očima, nejdřív zmizí ta něha z očí – a pak i jejich barva, tvar zorniček... Cokoli, co je dělalo lidskými. Zírá na něj v němé hrůze. Muž, kterého miluje, se proměňuje v cosi děsivého a nestvůrného. A kolem jen další a další zkáza a smrt, trosky a plameny, nastává Apokalypsa a ona vidí, kdo za tím stojí, kdo tomu všemu udává směr. Celá země se propadá do temnoty.

Ví, že by měla něco udělat, ale nedokáže se pohnout. Nakonec se přeci jen vymaní ze své strnulosti, je však dočista ochromená hrůzou, nebojuje, jen utíká, klopýtá pryč tmou a za ní zní šílený smích. Otočí se. Stojí přímo proti ní. Tentokrát neuhne pohledem, nedokáže uhnout, zkameněla jako Lotova žena. Je to on. A zároveň není, ta hrozivá, mrtvolná skořápka už dávno není tělem, které kdysi objímala – a oči ji neznají. Ona nezná ty oči. Nezbylo v nich dočista nic lidského, nic, co by se pamatovalo na jejich dávné sliby. Nic, co by se pamatovalo na život a na muže, kterým byl, než se z něj stalo TOHLE.

Pozvedne hůlku. Ví přesně, co se chystá udělat, ale nebrání se, nemá sílu ani chuť se bránit. Smrt pro ni bude vysvobozením. Nebude se už muset dívat, co se stalo z toho, koho kdysi zbožňovala víc než cokoli na světě.

„Avada Kedavra."

Paprsek zeleného světla ji udeří do prsou a ona se propadá do temnoty, lehká, tak lehká, teď už konečně najde klid-

„Malvíno!" Otevře oči a spatří dívčí tvář. Je vyděšená. Že by proto, že to ona našla její tělo...?

Vzápětí jí dojde, že křičí. Řve, ječí a naříká jako pominutá. Honem zavře ústa. Moment, mrtví přece křičet nemohou! Tak tedy...?

„Malvíno, co se sakra děje? Jsi v pořádku?"

Jistě. Ta tvář patří Ethel Davisové, její spolužačce. Neleží někde v močálech, ale na podlaze dívčí ložnice v havraspárské věži, zamotaná do své vlastní pokrývky. Jenom sen. Byl to jenom sen.

Vyškrábe se na nohy a odpotácí se k oknu. Otevře ho dokořán a lačně vdechuje noční vzduch.

„Malvíno?"

„Nic mi není. Jenom se mi něco zlého zdálo. Jinak jsem naprosto v pořádku."

„Ale..."

„Žádné ale. Je mi líto, že jsem vás vzbudila. Běžte si zas lehnout. Není o čem mluvit."

Dívky se neodvažují nic namítat. Už si zvykly, že Malvína o pomoc nestojí. Vrátí se do svých postelí. Ona ne. Zůstane až do rána u okna, s pažemi opřenými o parapet a hlavou položenou na nich. Za nic na světě by se nevrátila zpět na lůžko. Za nic na světě by znovu neusnula. Jen tiše sedí a zírá na bradavické školní pozemky. Ten známý pohled ji uklidňuje. Byl to jen sen. Jsi doma a jsi v bezpečí.

***

V životě by ji nenapadlo, kolik síly může někdy stát prostý fakt, že se udržíte na nohou. Na první hodinu doslova doklopýtá. Jasnovidectví. Taky ve věži. Ještě se do ní vyškrábat. Nohy se pod ní podlamují. Jediné, co jí trochu zvedne náladu, je skutečnost, že na tenhle předmět nechodí MacMurphy, zapsal si místo něj Studium mudlů. Na co ho coby kouzelník z mudlovské rodiny potřebuje, je jí záhadou, nicméně je ráda, že od něj má pokoj. Během snídaně se jí neustále vyptával, jestli jí něco není. U Merlina, musí vypadat opravdu zbědovaně...

Usadí se na své místo. Koutkem oka zavadí o Toma Riddla, sedí na opačném konci učebny a okázale ji ignoruje. Prohlédne si jeho tvář, ale ne, není v ní ani stopy po té děsivé proměně, kterou byla nucena sledovat v noci. Je dokonalá – a zároveň dokonale chladná. Ani něha, ani nenávist. Nic.

Profesorku Nostradamovou vnímá jen napůl. Až do chvíle, než zazní: „Dnes se začneme věnovat výkladu snů."

Ale ne! Jestli právě teď něco opravdu nepotřebuje, pak právě tohle! Z představy, že by se měla zabývat sny, se jí chce zvracet. Spolužáci kolem ní se hlásí – a vzápětí už skupina společně rozebírá jejich snové symboly. Ethel vedle ní do ní šťouchne. „Malvíno, nechtěla bys..."

„Ne, nechtěla!" odsekne rozčileně.

„Ale já si myslím, že bys stejně měla, mohli bychom zkusit společně přijít na to, co ten tvůj sen znamenal, třeba by ti pak bylo líp..."

„Ethel...!"

„Slečno Lacroixová a slečno Davisová!" přeruší ji hlas profesorky Nostradamové. „O čem se to bavíte? Pokud je to tak naléhavé, že to nemůže počkat do přestávky, myslím, že by bylo na místě se o to podělit s celou třídou."

Malvína chce už už odpovědět, ale Ethel je rychlejší. „Paní profesorko, Malvíně se dnes v noci zdálo něco hodně děsivého. Křičela ze spaní. Myslím, že by bylo dobré zkusit ten její sen rozebrat..."

Cítí, jak se do její sinalé tváře žene červeň. Zatracená Ethel! Bude litovat, tohohle bude opravdu litovat! Ale teď...

„Slečno Lacroixová, je to pravda? Máte nějaký sen, o který byste se s námi chtěla podělit?"

Malvína se staré učitelce podívázpříma  do očí. „Promiňte, paní profesorko, ale já se nechci o svých snech bavit. Je to pro mě příliš osobní."

„V pořádku, jak myslíte." Profesorka Nostradamová nenaléhá. A Malvína stráví zbytek hodiny v tichu, přičemž se snaží nevnímat zvědavé pohledy ostatních, které se na ni upírají.

Když odchází ze třídy, vyučující ji zastaví. „Slečno Lacroixová? Chápu, že jste nechtěla svůj sen vyprávět před spolužáky, nicméně kdybyste si o něm chtěla promluvit v soukromí, jsem vám k dispozici."

„Děkuji, paní profesorko," zamumlá Malvína a utíká pryč z učebny. Ne, o tomhle se bavit nechce. S nikým. Nikdy.

Na chodbě div nevrazí do Toma Riddla a Walburgy Blackové. Ta zmijozelská potvora! Tedy pardon, nová prefektka, samozřejmě. Naklání se k němu, chichotá se a hází koketní úsměvy. A on vypadá všechno, jen ne znechuceně.

Všimne si, že se na něj dívá. Pohled, kterým po ní střelí, je plný opovržení. Otočí se na podpatku a odejde. Jakýsi neznámý pocit jí svírá srdce. A kdesi pod ním bublá vztek.

Co dál? Kouzelné formule. A večer první doučování Rubeuse Hagrida. U všech mozkomorů, dnešní den je noční můrou sám o sobě!