Ta Riddleova holka

Kapitola 4.

O čtyři roky později, září 1942

Opět stojí uprostřed nástupiště devět a tři čtvrtě, stejně osamělá a vážná jako tenkrát poprvé. Jako by se téměř nic nezměnilo – a přesto, jiné je téměř vše. Zatím má na sobě ošuntělou blůzu a sukni, ale až se převlékne do školní uniformy a připne si svůj prefektský odznak... Nicméně i bez něj všichni vědí, s kým mají tu čest – Malvína Valérie Lacroixová, která je jen tak mimochodem jedním ze dvou nejlepších studentů v ročníku – a patrně i na celé škole.

Dnes už by si nikdo netroufl vnutit se jí do kupé, jako tenkrát při první cestě. Nebylo to snadné, ale dokázala si vydobýt respekt.

V začátcích často slýchala otázky, které jí trhaly uši. „Hej, Lacroixová, ty šaty máš po babičce?" Nebo zákeřnější: „Hej, Lacroixová, a vaši byli kouzelníci?" „Hej, Lacroixová, nejsi ty mudlovská šmejdka?" Neodpovídala. Vytahovala hůlku. A netrvalo dlouho a ostatní umlkli. Dnes už se k ní odvážil přiblížit jen málokdo. A pokud ano, jednal s ní obezřetně a téměř s úctou, jako by měl co dočinění s nebezpečnou šelmou.

V její koleji, v Havraspáru, to šlo relativně snadno. Jakkoli ze začátku byla v kouzelnickém světě trochu ztracená, pilným studiem vše rychle dohnala – a brzy začala vynikat ve všech předmětech krom létání na koštěti, které z duše nesnášela. S každým dalším získaným bodem její prestiž stoupala. V jiné koleji by možná sklízela posměch jako šprtka, ale havraspárští své premianty ctili. Ona své spolužáky povětšinou ignorovala. Ti méně chytří než ona ji nezajímali. A méně chytrý nebyl jenom jeden...

Malvína se kousne do rtu. Ne, na TOHOHLE myslet nebude, v žádném případě. Dost na tom, že se jí o něm pořád zdává. Kráčí k prefektskému kupé. Tak kohopak asi vybrali? Jména těch mrzimorských si nedokáže vybavit, mrzimorské obecně má ve zvyku ignorovat, nehodlá se jejich pitomostí rozčilovat. Za Nebelvír Prewett a Brooková... ta umí ještě něco kromě házení Camrálem? A za Havraspár – Merline, stůj při mně! – William MacMurphy. Vytáhlý, obrýlený blonďák, který se ji koncem minulého školního roku pokusil pozvat do Medového ráje. Jako by nevěděl, že Malvína Lacroixová chodí do Prasinek buď sama, nebo tam nechodí vůbec. Co si myslel? Že ji dostane na peníze, ten synáček mudlovského bankéře? Protože dobře věděl, že ona si nic koupit nemůže, ani pitomé Bertíkovy fazolky... Nestál jí ani za odpověď – a když naléhal, seslala na něj kletbu, po které se uhry, které měl už takhle po celé tváři, zdesetinásobily.

„Jé, ahoj Malvíno, tak ty jsi prefektka! Gratuluju ti!" zubí se na ni tentokrát.

„Jé, MacMurphy, tak ty jsi prefekt?" zazubí se až děsivě v odpověď. „Tak si říkám, že chudák Dippet musel dostat zásah matoucím kouzlem, aby vybral zrovna tebe. Komupak tvůj tatík zaplatil, aby to kouzlo seslal?"

Will zrudne a ztratí řeč. Malvína se spokojeně ušklíbne. Tohle by ho mohlo alespoň na chvíli umlčet. Uloží svůj kufr a sama se vzápětí přesune do chodbičky. Nebýt prefektkou mívalo bezesporu jednu výhodu – mohla cestovat sama.

Přitiskne tvář na sklo a sleduje Londýn, který se pomalu ztrácí za oknem. V posledních letech na něj není pěkný pohled, ti zatracení mudlové se svou pitomou válkou rozbili, co se dalo. Kouzelníci, jak se zdá, o moc rozumnější nejsou. V jejich komunitě pro změnu řádí Grindelwald. Ale ten je daleko, kdesi na východě, v Británii se o něj jen málokdo zajímá. Samozřejmě, některé jeho myšlenky jsou lákavé. Vyjít z úkrytu a ukázat mudlům, kde je jejich místo. Nebylo by to nakonec lepší i pro ně, vezmeme-li v úvahu, že dotyční momentálně už čtvrtým rokem s nepochopitelnou vervou mění Evropu v kůlničku na dříví a patrně netouží po ničem jiném, než se vyvraždit navzájem? Kdybychom jim vládli my, mohli by být alespoň užiteční, bleskne Malvíně hlavou. Sama ale na to, že by Grindelwalda následovala, nepomýšlí. Následovat kohokoli se jí ostatně bytostně příčí.

Náhle si uvědomí, že už není sama. Kousek od ní stojí vysoký černovlasý mladík, tvář přitisknutou na sklo, stejně jako ona se patrně snaží co nejvíce oddělit od dění ve vlaku a od ostatních studentů. Respektive snažil se. Teď zaregistroval její pohled – a oplácí jí ho. Neproniknutelné, tmavé oči. Má pocit, že se v nich snad utopí. Nedokáže v nich číst. Jsou tou jedinou knihou, kterou nedovede rozluštit. Mlčí. On i ona. A přece, jako by si něco řekli, něco daleko za slovy, něco...

To něco nedoznělo. On vzápětí přeruší oční kontakt a vejde do prefektského kupé.

Malvína se opět opře o sklo. Tom Riddle. Jistě, Tom Riddle, koho jiného by měli vybrat za Zmijozel? Tom Riddle, jediný, kdo jí dokázal ve škole konkurovat. Jediný, koho uznávala za sobě rovného. Uznával i on ji? Netušila. Od jejich prvního rozhovoru před čtyřmi lety ve vlaku se prakticky nebavili. Ona za ním nešla. Nikdy nešla za nikým, neměla to ve zvyku. A on? Pokud věděla, zmijozelští obecně neměli ve zvyku se bavit se studenty z jiných kolejí – a už vůbec ne s takovými, kteří se nemohli pochlubit čistou krví. Považovali je za póvl. Ale Riddle? Věděla dobře, že žádná kouzelnická rodina toho jména nikdy neexistovala. Musel mít tedy přinejmenším mudlovského otce. A přesto si dokázal získat respekt těch nafoukaných, rozmazlených potomků kouzelnické smetánky. Jak? Nejspíš stejně, jako ona. Sbíral body – a když se ptali, vytahoval hůlku.

Říkaly se o něm všelijaké věci. Že prý stojí v čele bandy, která šikanuje spolužáky. Že zkoušejí zakázané kletby. Že prý tohle a že prý tamto. Netušila, co je na tom pravdy. Většinu těch řečí šířili nebelvírští – a nebelvírské ona nikdy vážně nebrala. Ať už to bylo jakkoli, k učitelům se nedoneslo nic. Riddleovi plně důvěřovali. Ostatně, Malvíně taky.

Což neměnilo nic na skutečnosti, že mu celé roky nestála ani za pozdrav. Naučila se na něj tedy dívat stejně chladně, jako on na ni. Jenže... zdálo jí o něm pořád.

Prudce se otočí a vejde do kupé. Vystrčí McMurphyho z místa u okna a posadí se na něj sama. A proti ní... Jistě, Tom Riddle.

Je hezký, zatraceně hezký, takovým zvláštním, těžko pochopitelným způsobem, s těmi hustými černými vlasy, bledou, hubenou tváří a očima, co se nikdy neusmívají... A vůbec, neměla bych na něj tak zírat! A tak zírá ven z okna. Tam nyní zuří bouřka, blesk střídá blesk a sklo bičují provazce deště. Denní světlo se dočista vytratilo. Ve vlaku rozsvítili a celé kupé se zrcadlí ve skle, jako by existovalo dvakrát, ve světě před a za zrcadlem. Malvínu, stejně jako kdysi Alenku, zajímá ten druhý svět. Zírá do něj s očima rozšířenýma jako kočka a soustředěně pozoruje čísi odraz. A co když se dívá i on, co když... Ne. On se o druhé nezajímá – a odkdy se o ně ostatně zajímám já?

Než vlak zastaví na nástupišti v Prasinkách, bouře se utiší. Malvína však zůstává v zajetí svých zmatených myšlenek. Její sny a odraz v zrcadle, to vše jí víří v hlavě, okřikované rozčíleným hlasem jejího racionálního já. Náhle si uvědomí, že stojí na peróně docela sama. Tedy ne tak docela.

„Copak, Lacroixová, ty se bojíš jít do školy?" Tom Riddle si ji měří výsměšným pohledem. Takovým, který by dokonale rozmetal romantické představy kterékoli dívky. Malvína a romantické představy? Ale jděte!

„Proč bych se bála, Riddle, tebe snad?" odsekne pohotově. „Tebe zas utřu při prvních lektvarech! Do školy jít rozhodně musím, nebýt mě, stane se z tebe ještě nesnesitelnější náfuka!"

„Tedy, to se dělá, vyčítat druhým své vlastní chyby?" odvětí a jeho hlas jako by náhle změknul a zesládnul, jako když do hořké kávy vhodíte kostku cukru.

„Malvíno." Poprvé. Poprvé vyslovil její křestní jméno. Ale proč...

A pak ji políbí na rty.

Nechápe. Ani se o to nesnaží. Náhle jedná zcela instinktivně, hladově ho líbá na ústa, cítí jeho prsty na své kůži a tu jeho pod svými prsty, jeho tváře vůbec nejsou tak chladné, jak vypadají...

Její první polibek. Beze slova vysvětlení. Kdyby totéž udělal kdokoli jiný, skončí na ošetřovně. Jenže tohle je Tom Riddle a...

Myšlenka nedozní. V té chvíli není místo pro myšlenky.

Odtáhne se. Stejně nečekaně, jako k ní přistoupil. Dívají se na sebe. A jeho oči jsou opět jako zavřená kniha. Rukou si upraví vlasy, které mu rozcuchala. Otočí se a odejde. Beze slova.

A ona stojí na peróně a nechápe vůbec nic.