Ta Riddleova holka

Kapitola 1.

Konec července 1938, Londýn

Stojí na Příčné ulici a zírá do výlohy obchodu. Mžourov se to jmenuje, spousta ještěrek, žab, sov... a koček, kočky ji zajímají ze všeho nejvíc. Koupit si je nemůže, přirozeně, to ubohé stipendium, co dostala, sotva vystačilo na knihy, hůlku a na hábity. Ale okukovat je? To jí nikdo nemůže zakázat. Zvlášť teď, když si potřebuje srovnat myšlenky.

Přišel za ní dnes ráno, chlapík s dlouhými vlasy a vousy, vypadal jako někdo od divadla či od cirkusu. Profesor? Nevěřila mu to, ani omylem. Na škole čar a kouzel v Bradavicích? To už zbystřila. Že by kouzla opravdu existovala? Že by to nebyly jen pohádky, stejně nepravděpodobné jako Popelka? Chtěla důkazy. Proměnil její postel v kozu. Tím si získal její respekt.

Ona je prý taky čarodějka. V duchu jásala divokou radostí. Tak přeci, přeci si to nevymýšlela, odjakživa věděla, že je na ní něco zvláštního, že má na víc než být nejlepší ve třídě plné ušmudlaných předměstských dětí. V hlavě jí proběhnou její sny. Kouzelník a čarodějka, nejmocnější, jací kdy chodili po zemi. Ona a on, ten, kterého teprve pozná. Budoucnost je naše!

Ten dlouhovlasý chlapík se jí ale nezamlouval. Snažil se jí udělit kázání. Prý bylo špatné podpálit kouzly ten papír, co Molly držela v ruce – a způsobit, aby se Joan řízla. Prý by ji za takové chování mohli z Bradavic vyloučit. Ať už to nikdy neudělá, nebo...

Neměla chuť mu cokoli vysvětlovat. Že když člověk vyrůstá v sirotčinci, nemůže jednat v rukavičkách. Buď dostaneš ty je, nebo oni tebe. Když neukážeš, že se umíš bránit, zašlapou tě do země. A pokud jsi ta divná, platí to dvojnásob. Co by asi mohl pochopit, on určitě nikdy nic takového nezažil, představovala si ho jako rozmazlené dítě v obrovské vile bohatých kouzelníků, stačilo si ukázat a měl všechno, dokonce i nové knížky, dokonce i opravdickou čokoládu – a boty, které netlačily a neteklo do nich. Takovým se to žvaní o morálce, takovým, co nikdy nezažili bídu a facky. Jak že to psal ten francouzský básník? „Nuzota z lidí lotry činí a vlky z lesů žene hlad." Ona byla taková, malé hladové vlče. A kdo žije mezi vlky, musí umět kousat.

Nabídl ji, že půjde s ní nakoupit vše potřebné do školy. Odmítla. Zvládne to sama. Nelíbil se jí, on ani jeho blahosklonný, rádoby dobrácký úsměv. Ona jemu ostatně taky ne, to poznala bezpečně. Zavedl ji tedy na Příčnou ulici a s měšcem v ruce a nákupním seznamem ji ponechal svému osudu.

A teď tu stála, náruč plnou ošoupaných hábitů z druhé ruky a učebnic, nemohla se dočkat, až si je schovaná v sirotčinci na palandě všechny přečte. A hůlka, její hůlka, dvanáct palců dlouhá, pero ptáka fénixe, dubové dřevo... Jen škoda, že ji nesmí používat mimo školu, však ona by se to s ní naučila i bez učitelů a pak by jim ukázala, Molly a Joan a Kate a všem...

„Copak tu děláš?" Hlas ji vytrhne z přemýšlení. Vysoký, vousatý muž, asi majitel obchodu.

„Dívám se, to se snad může, ne?"

„Jistě že ano, ale ty tu stojíš už dobrou hodinu. Kde máš maminku?"

„Jestli myslíte tu děvku, co mě porodila, tak doufám, že se smaží v pekle," ucedí Malvína.

„Dítě, proboha, co to povídáš?!"

„Mluvil byste stejně, kdyby vás vaše máma jako mimino položila uprostřed zimy na práh děcáku a víc se o vás nezajímala."

Otevře pusu a zase ji hned zavře. Neví, co na tohle říct. Náhle je mu té nevychované, drzé dívenky líto. „Poslyš, ty máš ráda zvířata?"

„Jo, moc, ale nemám peníze, abych si u vás nějaké koupila, takže si můžete ušetřit námahu."

Dělá, jako by ji neslyšel. „A jedeš do Bradavic?"

„Hm, letos poprvé."

„Víš přece, že si s sebou můžeš vzít zvířátko."

„Už jsem vám řekla, že nemám čím zaplatit."

„Tak víš co, jedno ti dám. Na účet podniku. Můžeš si vybrat, které chceš. Ber to jako dárek k narozeninám. Kdy máš vlastně narozeniny?"

„Na zimní slunovrat." Zírá na něj. Ještě nikdy žádný dárek k narozeninám nedostala. A to už jich měla jedenáct.

„No vida, tak to bude trochu s předstihem. Copak bys chtěla? Být tebou si vezmu sovu, jsou moc užitečné, nosí totiž poštu."

„Ne, já chci kočku," namítne dívenka. „Sova by mi k ničemu nebyla, nemám nikoho, komu bych psala. Ale kočka... Dejte mi tuhle černou, prosím!"

A pak už drží v náručí černé kotě a upaluje pryč, aby si to ten podezřele hodný chlapík náhodou nerozmyslel.