Ta Riddleova holka

Kapitola 18.

 „Frank Blair. Našli ho zkamenělého v dívčí umývárně."

„V dívčí umývárně? Co pro Merlina dělal v dívčí umývárně?"

„Hm, co by tam asi tak mohl čtrnáctiletý kluk dělat..."

„Ale prosím vás! To teď není vůbec podstatné. Podstatné je, že na něj někdo zaútočil a proměnil ho v kámen!"

Malvína stočí pohled od hádajících se profesorů směrem k oknu. Je konec února a na bradavické školní pozemky se snáší sníh. Klidně, pokojně.

Doufala, že už se to nestane. Od prosince ostatně na nikoho nezaútočili. Doufala – a mýlila se.

Vzpomínky se jí stočí ke knoflíku, který ukrývá ve svém prádelníku. Ke knoflíku, který kdysi býval knihou. Měla by o něm někomu říct, měla by promluvit? A ví, že to neudělá. Na to jí stačí jediný pohled na Toma, který stojí pár metrů od ní, klidný a vážný. Ne, tohle ne.

„Frank Blair, Nebelvír, z mudlovské rodiny jako ti dva před ním," poznamená profesor Brumbál.

„Ale Albusi," ohradí se dotčeně profesor Křiklan. „Už i vy s tím začínáte? Tuhle stopu jsme přece dávno prozkoumali – a ukázalo se, že nikam nevede!"

„Možná jsme nezkoumali dost důkladně..."

***

Když je konečně pustí z ředitelny, McMurphy odtáhne Malvínu stranou. Tváře mu hoří rozrušením. „Musíš se mnou jít za Brumbálem!"

„Proč, u Merlina?"

„Přece říct mu, co jsme zjistili!"

„A co jsme zjistili?" odsekne prudce. „Že existuje starodávná legenda o nějaké Tajemné komnatě a Zmijozelovu dědicovi? Člověk jako Brumbál tohle nejspíš dávno ví! A nic dalšího v ruce nemáme, hrabeme se v knihovně už skoro dva měsíce a k ničemu to není!"

„Nic? A to, že se jeden ze Zmijozelových potomků jmenoval Marlovo..."

„Řekla jsem ti snad stokrát, že to podle mě vůbec nic neznamená!"

„Jak chceš!" McMurphy se na ni otočí – a ona snad poprvé zahlédne v jeho očích stín nepřátelství. „Půjdu za Brumbálem sám. Tobě jsou studenti z mudlovských rodin zjevně ukradení. Od někoho, kdo se bratříčkuje se Zmijozelskými, bych ostatně ani nic jiného nečekal."

„No dovol," ohradí se prudce. „Jsem prefektka! Na studentech mi záleží úplně stejně jako tobě! A dobře, půjdu za Brumbálem s tebou." Protože tě nechci nechat jen tak vykládat bůhvíco, dodá v duchu.

***

Kabinet učitele přeměňování působí jako útulní místo, Malvína se zde však necítí ani trochu příjemně. Ví moc dobře, že ten člověk ji nemá rád. Nikdy neměl. Ona jeho ostatně taky ne.

Mluví McMurphy. Profesor ho pečlivě vyslechne. „Ano, tu pověst znám," pokývne hlavou. „A vy se tedy domníváte, že netvor z Komnaty a Zmijozelův dědic stojí za těmi útoky?"

Než stačí William odpovědět, Malvína ho předběhne. „Domníváme se je příliš silné slovo, pane profesore. Je to jen hypotéza. Nemáme pro ni žádné důkazy. Sama ji považuji za dost nepravděpodobnou, jde ostatně o starou, nikdy nepotvrzenou pověst. Kdyby ta Komnata na hradě opravdu byla, jak je možné, že by ji celých tisíc let nikdo nenašel?"

„Ano, jak je to možné..." Brumbál opět kýve, nezní to však jako souhlas. Tváří se zamyšleně.

„A ta věc ohledně Riddla..." ozve se McMurphy.

„Wille, není možné někoho obvinit jen na základě toho, jak se jmenuje!" odsekne Malvína.

„V tomto směru má slečna Lacroixová pravdu," souhlasí profesor. „Takové obvinění nelze vznést bez důkazů. A ty v tuto chvíli nemáme. Děkuji vám za váš čas." Na ta slova je oba vyprovodí ven z kabinetu.

***

Malvína se co nejrychleji ztratí McMurphymu. Myšlenky jí buší do lebky jako zběsilé. Kniha-knoflík. Ten zkamenělý mudlovský šmejd. Tom. U Merlina, Tom!

Do děvčete, které jí zastoupí cestu, málem vrazí. Zamžourá dolů a pozná Uršulu Warrenovou, kterou onehdy zachránila před tou zmijozelskou bandou.

„Je to pravda?" Děvče na ni poulí oči přes obrovské brýle. Vypadá trochu jako žába.

„Co jestli je pravda?"

„Že tu někdo jde po všech, kdo nemají rodiče kouzelníky."

Malvína cítí, jak se jí potí dlaně. „Nevím," odpoví váhavě. „Je pravda, že všichni ti zkamenělí byli z mudlovských rodin. Ale jestli je napadli kvůli tomu, to nikdo netuší."

„Slyšela jsem, že spousta lidí říká, že odsud radši odejdou. Nechtějí být další. Bojí se."

Malvína polkne. Nemá ponětí, co na to říct.

„Já bych taky nejradši odešla. Ale naši jsou proti. Jsme z Londýna. Nechtějí, abych se vrátila domů, kvůli válce."

„Vracet se teď do Londýna vážně není moc rozumné," kývne Malvína. Srdce má až v krku. Musí něco udělat. Prostě musí!

***

„Musím s tebou mluvit." Tom Riddle k ní stočí tázavý pohled. Jsou právě uprostřed jejich obvyklého tréninku nitrozpytu.

„O co jde?"

„O tohle." Malvína vytáhne z kapsy knoflík a přemění ho zpět v knihu. Tom pozdvihne obočí. „Podívej se na stránku 126."

Poslechne ji, přeletí text očima – a když je zvedne, srší z nich blesky. „Ty chceš naznačit... ty se opovažuješ..."

„Než mě prokleješ, měl bys mě vyslechnout," odsekne. „Tohle totiž není zdaleka všechno." Na ta slova mu řekne o jejím a McMurphyho pátrání, včetně návštěvy u Brumbála.

Dívá se na ni – a náhle se v jeho prstech mihne hůlka. Malvína však něco podobného čekala. Jeho kouzlo bleskově zablokuje.

„O co se to sakra snažíš?!" Ale to už po ní vrhne další kletbu. I tentokrát ji odrazí, brání se účinně – a brzy si všimne, že jeho útok není zdaleka tak zuřivý jako tenkrát v září na Obraně proti černé magii. Zdá se jí to, nebo... Nebo jí skutečně nechce ublížit?

A pak jen zírá, jak Tom skloní hůlku. Měla by využít výhodu, kterou jí poskytl, měla by zaútočit... Místo toho udělá totéž, co on.

„Nejsem tvůj nepřítel," řekne mu tiše. „Kdybych jím byla, myslíš, že jdu s tím vším za tebou? Ne, donesla bych to ještě zatepla rovnou Brumbálovi. Chci jen jediné – vědět, jestli s tím máš něco společného."

„Podezíráš mě?" dívá se jí do očí a ona ví, že se v jeho pohledu nesmí utopit. Tentokrát ne. Je to však téměř nadlidský úkol.

„Neodpovídej na otázku otázkou!"

„Jak si přeješ. Ne, nemám. Netuším, kdo za tím stojí, ale já to nejsem. Jak jsi sama zjistila, můj původ není čistokrevný. Proč bych dělal něco takového? Nedává to smysl."

Neuhne pohledem a zkoumá ten jeho. Mluví pravdu? Chce věřit, že ano, není si však jistá.

Udělá pár kroků k ní. „Ne. Tyhle tvoje triky znám. Jestli se ke mně chceš přiblížit, polož hůlku na zem. A do rohu."

„Ano, když ty ji položíš do druhého."

A pak už stojí proti sobě, oba odzbrojení a ona se nechá vzít do náruče, náhle je jí všechno jedno, studenti z mudlovských rodin, útoky i Tajemná komnata, nic z toho nic neznamená, jen jeho polibky, tentokrát naléhavější než kdy dříve.

Když ji později doprovodí k havraspárské věži, nedokáže říct, jestli strávili v objetí pár minut, nebo celé hodiny. Celá zvláčnělá se dopotácí do ložnice – a matně si uvědomí, že si nevzala zpět tu bláznivou knihu.

Bůhvíproč ji to však ani trochu netrápí.