Ta Riddleova holka

Kapitola 14.

Když se ten večer Malvína vrací do havraspárské věže s podivnou směsicí motýlků a nočních můr v břiše, narazí u vchodu na MacMurphyho.

„Potřebuju s tebou mluvit," osloví ji bez jakéhokoli úvodu.

„Dobře, ale rychle, jsem unavená."

„Malvíno... nemyslím si, že bys tu měla zůstávat přes Vánoce."

Čekala cokoli, ale tohle ne. „Proč, prosím tě? Myslíš snad, že jsem další na řadě, koho promění v kámen? MacMurphy, já nejsem žádná pitomá druhačka, umím se o sebe postarat!"

„Já vím, já vím... ale po tom, cos dnes v ředitelně řekla otěch zmetcích ze Zmijozelu... Nejdřív jsem měl obrovskou radost, žes mě podpořila, ale... přemýšlel jsem o tom... a mám o tebe strach."

„Strach? No neříkej! Má mi to lichotit, nebo se mám naopak urazit?" ušklíbne se.

„Já to myslím vážně! S tou partičkou není žádná legrace! Se třemi z nich jsem se dostal do křížku loni. Nadávali mi došmejdů... Nechtěl jsem to nechat jen tak být... a byl z toho týden na ošetřovně."

Malvína nakrabatí čelo. Matně si vzpomíná, jak byl loniMacMurphy zle zřízený. Tehdy tomu ovšem nevěnovala pozornost, tedy až na to, že měla radost, že od něj má na chvíli pokoj.

„Hmm... já už se s nimi do křížku dostala, jak ostatně víš– a nic se mi nestalo."

A proč asi? ozve se tichý hlásek v její hlavě. Jak že to řekl Malfoy? 'Ale no tak... přece kvůli ní nechceš mít problémy.' Co tím podle tebe myslel?

Tichý hlásek na sebe vzápětí vezme nevábnou podobu Williama MacMurphyho. „To mi právě přijde zvláštní. Nečekal bych od nich, že to nechají jen tak. A musím říct, že mě to nijak neuklidňuje..."

„Uklidňuje nebo ne, to není tvá starost," odsekne Malvína a pokusí se protlačit ke dveřím do společenské místnosti .MacMurphy ji však náhle chytí za ruku. Prudce se mu vyškubne.

„Co to sakra---"

„Pojeď se mnou," vyhrne Will a jeho tvář je v jednom ohni. „Pojeď se mnou na Vánoce k našim. Tam budeš v bezpečí. A oni... moc rádi poznají takovou skvělou a chytrou dívku. Budeš mít Vánoce. Skutečné Vánoce se skutečnou rodinou."

Zírá na něj s pootevřenými ústy. Má chuť začít křičet a nadávat – aby si nemusela přiznat, že ji jeho nabídka v hloubi duše dojala – a snad i zlákala. Vánoce. Skutečné Vánoce se skutečnou rodinou. Jaké to asi je?

„MacMurphy, moje rodina jsou Bradavice," odpoví odměřeně pochvilce napjatého mlčení. „A přemýšlej trochu – nebyla byod těch pěti hotová pitomost, kdyby na mě zaútočili zrovna teď, když po nich jde Brumbál a s ním celý profesorský sbor? Pokud mají opravdu na svědomí, co se tady stalo, byl by útok namě téměř usvědčující důkaz. Tak hloupí nejsou ani oni. Nehledě na ten drobný detail, že nemám důvod se domnívat, že by tu vůbec přes Vánoce zůstávali. Pokud vím, všichni obvykle jezdí na prázdniny domů. Takže tady v Bradavicích od nich dostmožná budu dál než u vás."

„To je možné, ale... Víš, já si myslím... Že pokud za tím opravdu stojí oni, tak dost možná nejsou sami..." hlesne Will.

„A jak jsi na to přišel?"

„Vždyť se na ně podívej! Prostě si neumím představit, že by kdokoli z nich uměl... Malfoy možná není úplný hlupák, ale proměnit člověka v kámen... Navíc tak, že ani profesoři nevědí, které kouzlo použil... Zkrátka mi to k němu nesedí. Čímž nechci říct, že by něco takového udělat nechtěl, ale..."

Malvína nervózně přešlápne. MacMurphyho úvahy jako by odrážely její vlastní. Třeba opravdu není až zas tak hloupý...? Tapředstava ji však nijak neuklidňuje, spíše naopak.

„Dobře, neříkám, že nemůžeš mít pravdu, ale napadá tě,kdo by...?"

„Oba víme, že je tu jen jeden člověk, který by to možnádokázal..."

Malvína přešlápne znovu a o něco rychleji. Ví moc dobře, koho myslí. A ví také, že jeho úvaha dává smysl. Přesto zprudka odsekne: „To je absurdní! Proč by to zrovna on dělal?? Dost možná je sám z mudlovské rodiny! Nebo přinejmenším ze smíšené, slyšel jsi snad někdy o nějakém kouzelnickém rodě s příjmením Riddle? A pak, nemáš žádné důkazy!"

„Důkazy ne... A vím, že moje domněnky nestačí na to, aby mě profesoři vzali vážně, zobají mu z ruky. Jen... nelíbí se mi představa, že tě tu s ním nechávám samotnou."

Malvíně se nažene červeň do tváří. Jejímu tělu se ta představa naopak líbí víc než dost. Tak moc, že si to její mysl ani nechce připustit.

„Jak už jsem řekla, MacMurphy, dovedu se o sebe postarat. Díky za nabídku, ale zůstávám." A odejde, než dotyčný stihne cokoli namítnout.

***

V pondělí 21. prosince se v havraspárské dívčí ložnici probudí sama. Spolužačky odjely na prázdniny. Letos ve škole zůstala jen hrstka studentů. Po těch útocích se jich většina raději rozprchla pryč. Vrátí se ještě? Slyšela některé šeptem hovořit o tom, že dost možná ne. Ti z mudlovských rodin mají strach. Malvína netuší, jak přesně se rozšířily pověsti o tom, že cílem jsou právě oni, nicméně nyní se zdá, že o tom ví snad celá škola. Profesorský sbor důkladně vyslechl celou zmijozelskou pětku – aby ji vzápětí propustil, pro nedostatek důkazů – a pro neprůstřelné alibi. To vše atmosféru ve škole nijak neodlehčilo, spíše naopak. Když ne oni – kdo tedy?

Havraspárská prefektka se slastně protáhne. Sama strach nemá. Nedokáže říct proč – vždyť i ona by mohla být cílem, neví ostatně, kdo jsou její rodiče... Ale pokud to neví ona, není snad pravděpodobné, že to neví ani tajemný útočník? A pak, cosi hluboko v ní jí říká, že jí žádné nebezpečí nehrozí. Neví, odkud se ten pocit bere, naučila se mu však důvěřovat. Ještě nikdy ji nezklamal.

Prázdná ložnice jí dokonale vyhovuje. Je jedním z důvodů, proč miluje Vánoce. Mít celý pokoj jen sama pro sebe – to se v jejích očích rovná luxusu a bohatství.

Pootevřeným oknem dovnitř vletují sněhové vločky. A na zemi u její postele leží balíček úhledně převázaný tmavomodrou mašlí. Jak se sem dostal? Jedinou možností je dle všeho okno. Nezdá se však, že by ho přinesla sova, sova by ji přece musela probudit... A pak, sotva by se protáhla tou malou škvírou meziokenní tabulkou a rámem.

Malvína se lehce zarazí. Není to past? Nějaká léčka? Zvedne hůlku – ale ať použije kterékoli zaklínadlo, všechna balíček vyhodnotí jako dokonale neškodný. Natáhne se po něm a otevře ho. Se zašustěním na ni vypadne kniha. „Vznešené umění nitrozpytu a nitrobrany tajů zbavené," přečte nadpis na starodávně vyhlížející obálce. Rozbuší se jí srdce. Tuhle ve školní knihovně nenašla. Ani v oddělení s omezeným přístupem. Musí být velmi vzácná.

Když se probírá stránkami, chvějí se jí prsty. Dotýká se knihy se vzrušením, s jakým by se jiná dívka dotýkala milence. Náhle jí spadne do klína kus pergamenu.

Dnes v šest večer v učebně kouzelných formulí.

T.M.R.

P.S.: Všechno nejlepší k narozeninám.

 Malvína na vzkaz zírá a její dech se kamsi vytratil. Odkdy on ví, kdy má narozeniny? Dnes je jí šestnáct... a tohle je první dárek, jaký kdy dostala.