Ta Riddleova holka

Kapitola 19.

„Jsou už čtyři. Čtyři zkamenělí studenti. Na kolikátého chcete čekat, než mi řeknete pravdu?" Profesorka Nostradamová ji po hodině zdržela v učebně a teď si ji měří pohledem, ze kterého čiší naléhavost.

„Už jsem vám ji řekla," odvětí Malvína klidně. „Je mi líto, ale nevím o ničem, co by mohlo jakkoli pomoct k dopadení pachatele."

„A vaše sny?"

„Žádné se mi nezdají."

Dá si záležet na tom, aby neuhnula pohledem a pečlivě uzamkla svoji mysl. Po několika měsících tréninku s Tomem to pro ni už není obtížné. A navíc, technicky vzato ani nelže.

„Ach tak... kdyby se vám ale ve snech přeci jen něco ukázalo... Je zde něco, co bych vám mohla výměnou za takovou informaci poskytnout. Vás nezajímá, kdo byli vaši rodiče?"

Malvína sebou trhne. „Zajímá, jistě že ano!" vyhrkne rychleji, než si stačí odpověď promyslet.

„Pokud mi povíte o svých dnech, prozradím vám to."

Zírá na profesorku v němém úžasu. Nelže jí? Je možné, aby takovou informaci měla? A pokud ano... Byly doby, kdy by právě za tohle byla ochotná zaplatit cokoli na světě. Cokoli, jen aby se dozvěděla, odkud pochází.

Cokoli? I ohrozit a uvrhnout do podezření Toma? Toma, který se stal jejím nejbližším... přítelem? Neví, jak ten vztah nazvat. Nikdy předtím neměla nikoho, s kým by se dokázala bavit dlouhé hodiny, aniž by se nudila. Nikoho, s kým by společné studium bylo radostí. Nikoho, kdo by ji líbal. Uplynul už víc jak měsíc od jejich souboje – a po celý ten měsíc si během společných tréninků padají do náruče s jakousi odzbrojující samozřejmostí. Bez jediného slova. Nikdy si neřekli, co to znamená. Nikdy nevyslovili, kým jsou jeden pro druhého. A když se ocitnou mimo učebnu, chovají se k sobě všeho všudy jako dobří známí. Nikdy se jeden druhého nedotknou před ostatními. Proč? Neví, nepátrá po tom. Tuší, že otázky by mohly vše zničit.

Ohrozit člověka, vedle kterého se cítí šťastná, poprvé v životě doopravdy šťastná? Je něco, co by stálo za tohle?

„Vaše nabídka je lákavá, paní profesorko," řekne pomalu. „A věřte mi, že by mě opravdu zajímalo, co všechno víte. Ale jak už jsem řekla, nemám žádné sny, které bych vám mohla vyprávět. Je mi líto."

***

Cestou z učebny se zamyšleně hryže do rtů. Je začátek dubna – a před pár dny našli čtvrtého zkamenělého. Čtvrťáka z Mrzimoru. Z mudlovské rodiny. A odhalení pachatele nejsou o nic blíž než na samém počátku.

Dnes ráno zjistila, že jedna postel v ložnici je prázdná. Susan odjela. Aniž by se rozloučila. Utekla ze školy. A není zdaleka jediná. Studentů z mudlovských rodin ubývá každým dnem.

Od Toma ví, že Dippet čelí obrovskému tlaku z Ministerstva. Naléhají na něj, ať se se situací co nejrychleji vypořádá. A on je zcela bezradný. Nejen on, dokonce ani zástupce Brumbál netuší, co si počít. A přitom by tak rád dopadl pachatele! Jednak má pro studenty z mudlovských rodin slabost – a pak, aspiruje na post ředitele, který se patrně brzy uvolní, všichni vědí, že Dippet už je starý a uvažuje o odchodu na odpočinek.

Co když má Nostradamová přeci jen pravdu? Co když by její sny mohly pomoci celou záhadu objasnit? Malvína stiskne rty. Ví, co by to znamenalo. Noc bez bezesného lektvaru. Noc hrůzy.

Má to vůbec smysl? Nikdy ve svých snech žádné stopy neobjevila... Nic užitečného.

Jen Toma, který se jí před očima změnil v netvora.

Ale kdyby přece...

***

Té noci svou postel pečlivě zabezpečí kouzly. Nechce, aby ji ostatní dívky slyšely křičet – a kladly nepříjemné otázky. Zavře oči a po dlouhé době k sobě nechá přijít přirozený, ničím neovlivněný spánek.

Tentokrát spadne přímo doprostřed spáleniště. Vidí jen zčernalé trosky, klopýtá mezi nimi a vysoký, nelidský hlas za ní syčí: „Neunikneš mi... Nikdy mi neunikneš."

Neotočí se, jen se zoufale snaží běžet dál a -

A probudí ji úder do hlavy. Spadla z postele.

Vyškrábe se zpět, masíruje si naražené temeno – a potichu kleje. Ten sen byl odporný – a navíc zcela zbytečný. Je si jistá že to, co viděla, nemůže se současnými událostmi nijak souviset.

Lehne si zpět – a ještě předtím si opět lokne bezesného lektvaru. Pár hodin spánku si vzdor neúspěchu přeci jen zaslouží.

***

Nott, Black, Avery a Travers. S nimi tentokrát i Crabbe a Goyle. Malfoy naopak chybí. Obestoupí ji dokola na čerstvé jarní trávě. Hrad je odsud daleko – a studentů takhle k večeru venku pomálu.

„Myslela sis, že jsme zapomněli, jaks nás tehdy před svátky udala, co?"

Ano, přesně to si myslela. Nenapadlo by ji, že se budou chtít pomstít po tak dlouhé době.

„Šmejdka, co se zastává šmejdů. Přišel čas dát ti lekci."

Rychle vyhodnotí situaci. Je jich šest. Nijak zvlášť schopní, pravda – ale ta přesila je znatelná.

„Přidat k obviněním, která proti vám existují, ještě napadnutí prefektky, není moc chytré," poznamená a snaží se, aby její hlas zněl co nejklidněji.

„A víš, že mě to vůbec netrápí, ty šmejdko?"

Avery vytáhne hůlku – a vzápětí se skácí k zemi. Malvína překvapeně zamrká. Vždyť ani nestačila vytasit tu svou! Co to má...

„Okamžitě se Lacroixové omluvíš. Říkat mudlovská šmejdka někomu, kdo jí není, je vrchol nevychovanosti." Tom Riddle se zjeví téměř jako duch – a z pohledu, kterým si Averyho měří,  čiší ledový vztek.

„Promiň, Lacroixová," zamumlá Avery sotva slyšitelně.

Tom kývne. „To by pro začátek stačilo. Ale nemyslete si, že vám tohle jen tak projde. Vyřídím si to s vámi později." Na ta slova se obrátí na Malvínu. „Pojď zpátky do hradu. Je tu chladno."

Přijme ruku, kterou jí podává, a zavěsí se do něj. „Poslechli tě," hlesne po chvíli.

„Jistě. Jsem prefekt jejich koleje. Mám ve Zmijozelu jistou autoritu."

„Dovedla bych si s nimi poradit i sama."

„Možná ano. Ale nejspíš ne bez zranění. Bylo jich šest a ty sama. A pak, neuškodila by ti trocha vděčnosti..."

Místo slov ho políbí na rty.

***

Neublížil by mi, mumlá toho večera sama k sobě. Jistěže ne, vždyť mě zachránil! Ty sny jsou pitomost, jen snůška nesmyslů.

A druhým? Druhým by taky neublížil?

Není si jistá. A téměř ji vyděsí, jak málo jí ve skutečnosti záleží na odpovědi.