Ta Riddleova holka

Kapitola 2.

Září 1938, Londýn

Z komína oranžové lokomotivy se valí pára. Drobná černovlasá dívenka s otlučeným kufrem se škrábe do vlaku. Je nervózní ze všech těch podivně oblečených lidí kolem. A z dětí. Děti nikdy neměla ráda. Prodírá se uličkou a snaží se najít prázdné kupé. Trvá dlouho, než se jí to podaří, nakonec má ale úspěch. Zavře za sebou dveře. Tak – a má pokoj. Žádné pitomé rozesmáté tváře těch cizích mrňousů, žádná otravná ženština se sladkostmi, které si ona stejně nemůže koupit. Postaví na zem svou kočku, černou jako její vlasy. „A můžeme vyrazit, Morgano," zašeptá jí spokojeně. Jméno Morgana našla v jedné ze svých učebnic. Samozřejmě si je před nástupem do školy všechny přečetla. Jedním si je jistá – bude vynikat. Ve škole vždycky vynikala. A škola jako škola, mudlovská či kouzelnická, co na tom sejde?

Vytáhne ohmatanou knížku, kterou ukradla na Příčné ulici. Samozřejmě, neměla to dělat a Brumbál by ji za to dal vyhodit z Bradavic a tak dále, ale to jí neměl dávat tak směšně nízké stipendium! Když viděla Dějiny bradavické školy čar a kouzel, nemohla prostě odolat. Stačilo si počkat na chvíli, kdy se prodavač díval jinam – a kniha byla její. Nepociťovala sebemenší výčitky. Svět už je tak zařízený. Ti, kdo mají peníze, nakupují. Ti, kdo je nemají, si musejí poradit jinak.

Už už se chce začíst, když vtom se dveře kupé otevřou. S krajní nelibostí sleduje, kterak dovnitř nakráčí tři chlapci a tváří se, jako by jim patřil celý vlak. Dva hromotluci, kteří se schovávají za třetího, hubeného kluka s krysí tváří a vlasy tak světlými, že se zdají být skoro bezbarvé. Krysí tvář má výraz plný bezbřehé arogance a oblečení, které muselo stát celé jmění.

„Hm... kohopak to tu máme? Ty jdeš taky do prvního ročníku?" Hlas má stejně namyšlený jako obličej. Malvína dojde k závěru, že ten kluk se jí ani trochu nezamlouvá.

„Na něco jsi zapomněl," odsekne. „Pozdravit a představit se."

Krysí tvář se zatváří ještě o něco namyšleněji. „Nepovažoval jsem to za nutné. Naši rodinu zná v kouzelnickém světě každý. Rozhodně každý, kdo v něm něco znamená. Takže jsem předpokládal, že víš, kdo jsem – pokud tedy nejsi mudlovská šmejdka nebo úplná nicka. Podle toho, jak vypadají tvé věci, soudím, že jedno z toho určitě budeš."

Malvína cítí, jak rudne. „Nemám sebemenší tušení, co jsi zač. Asi nebudeš nikdo zas tak významný, když tě neznám. A upřímně, vlastně je mi to jedno. Vypadni odsud, já tu byla první."

„Nemáš sebemenší právo mě odtud vyhazovat, ty šmejdko. Protože nám se tohle kupé líbí, že pánové? Nicméně tahle špína by se odtud měla zdekovat, než ji-"

Dál se nedostane. Malvína je rychlejší. Stačí moment soustředění – a tlaková vlna smete trojici s takovou silou, že prolétnou dveřmi kupé a přistanou v chodbě – k velké nelibosti těch, kdo v ní zrovna stojí. Spokojeně se ušklíbne. Tohle byl její osobní rekord. Děti v sirotčinci nikdy nedokázala odmrštit dál než o metr. Postačí pár měsíců studia na téhle škole – a nikdo už si nedovolí jí jakkoli ublížit.

„To bylo působivé," ozve se neznámý hlas. Do jejího kupé nakukuje jakýsi chlapec. Asi stejně starý jako ona, vysoký, hubený, s bledou tváří, černými vlasy sčesanými ke straně a temnýma očima. Málem se jí zastaví srdce. Vybaví si své sny. Vedle ní muž. Její...princ? Ne, čaroděj. Takový, který by klidně dokázal přimět svět, ať se točí obráceně. Takový, před kterým se všichni třesou. Takový, který ale ji zbožňuje. Inteligentní a ambiciózní. Tajemný. Pro druhé, ne však pro ni. Protože je z docela stejného těsta. A tolik hezký! Vysoký, s až znepokojivě dokonalou bledou tváří, černými vlasy padajícími do čela a tmavýma očima hlubokýma jako sama noc. Bere ji za ruku. Ty patříš mě a já tobě. Navždycky. Ano, je to on, omyl je zcela vyloučen, jen mladší a v ošuntělých šatech.

„Ztratila jsi řeč?" optá se lehce podrážděně. Malvína zamrká. „Neviděli jsme se už někdy?"

„Určitě ne. Holku, která dokáže sama přeprat tři kluky, bych si pamatoval."

Jeho chladný hlas ji vrátí do reality. „Abys nebyl další. Taky jsi nepozdravil, ani ses nepředstavil – a vlezl jsi mi do kupé."

„V tom případě se ovšem velice omlouvám, slečno," ucedí ironicky. „Jsem Tom Riddle. A ty?"

„Malvína Lacroixová."

A vzápětí sleduje, jak se posadí přímo naproti ní, i s kufrem. „Moment, nedovolila jsem ti-"

„Nejspíš proto, že jsem se tě neptal," pronese s odzbrojujícím úsměvem. „Co chceš dělat? Vyhodit mě jako ty tři přede mnou? Nemyslím, že bys to se mnou měla tak snadné... Krom toho to stejně udělat nechceš."

„To bych ráda věděla, proč ne."

„Třeba proto, že ti nenadávám jako oni – a taky nevypadám jako krysa."

„Hm..." Malvína koutkem oka sleduje Morganu, kterak se přitočí k Tomovi a otírá se mu o lýtka. Roztržitě ji pohladí.

„Dobře, tak si tu tedy zůstaň, když se líbíš mojí kočce..."

A pak mlčí. Oba dva. Jeden jako druhý nemají ve zvyku toho moc namluvit. Ona neví, jestli sní, nebo je vzhůru, tak moc se ten chlapec podobá muži, o kterém se jí zdává už tolik let. On se domnívá, že ta malá černovláska musí být zatraceně schopná. Určitě potomek významné kouzelnické rodiny. Přemýšlí, zda se v některé z knih, které stihl přečíst, nepsalo o vznešeném rodu Lacroixů. Na žádnou si ale nevzpomíná... A ticho mezi nimi zatím utváří jakýsi podivný druh sounáležitosti.