Ta Riddleova holka

Kapitola 8.

„Ethel, půjčíš mi rtěnku?" Malvína si s uspokojením prohlíží vlastní obraz v zrcadle. S nakadeřenými černými vlasy spadajícími k ramenům a v dlouhé tmavomodré róbě vypadá jako princezna – a zatraceně dobře to ví. Nikdo nemusí ani tušit, že ty úžasné šaty si nekoupila, ne, neměla na ně peníze, zato se ale vyznala v přeměňování – a díky několika zaklínadlům je dokázala stvořit ze své staré noční košile. Obtáhne si ústa Ethelinou růží. Ne, kdepak princezna, královna, vznešená jako sama Rowena z Havraspáru.

„Malvíno, ty na ten ples opravdu jdeš?" ptá se poněkud překvapeně Ethel.

„Jistěže. Proč bych nešla?"

„No, slyšela jsem... Chci říct, po tom, co jsi provedla Willovi... Poslyš, a s kým tam jdeš?"

Tajemně se usměje. „Ale no tak, Ethel, přece nechceš přijít o překvapení!"

Ví, co si její spolužačka myslí. Několikrát zaslechla ostatní, jak se o ní šeptem baví. Nejen šeptem. Roger Simpson, McMurphyho kamarád, sehrál dokonce spolu s dalšími celou scénku, která ji měla zesměšnit. Bezpochyby odveta za Willovy uši.

„Ó veliký Merline, tak ty mě zveš na ples?" napodoboval pištivě její vysoký hlas. „Co si to dovoluješ? Zvát mě, hraběnku Malvínu z Nemanic! Jen se na sebe podívej! Tvůj nos! Je nakřivo, o celé dva milimetry! Jak tě vůbec mohlo napadnout, že bych s tebou šla?"

Ušklíbne se. Ví moc dobře, co si o ní ostatní myslí. Že je nafoukaná. Ona tomu říká „mít jistou úroveň". Ve výsledku to patrně vyjde na stejno. No a co? Názory druhých na její osobu ji už dávno nezajímají.

„Malvíno," doráží Ethel, „prosím, prozraď mi to! Mě by hrozně zajímalo, kdo si troufnul tě pozvat! Všichni kluci od nás z Havraspáru, co jsem slyšela, se báli k tobě jen přiblížit, po té věci s Willovýma ušima..."

„Ne všichni kluci jsou z Havraspáru – a ne všichni jsou zbabělci."

„Takže je to někdo z Nebelvíru?"

Malvína nakrčí nos. Neodpoví. Podsouvat jí, že by se zahazovala s nebelvírskými? To si nezasluhuje komentář.

***

Tom Riddle už čeká pod schodištěm, přesný a perfektně upravený jako obvykle. Schází k němu a snaží se působit pokud možno důstojně, což ale není snadné, neměla své podpatky přeměňovat na tak vysoké. Má co dělat, aby si nepodvrkla nohu.

„Dobrý večer, Malvíno."

Tak Malvína, ne Lacroixová? No to se podívejme! Tu změnu oslovení však nahlas nijak nekomentuje. „Dobrý večer, Tome."

Nabídne jí rámě a společně vejdou do velké síně. Cítí na sobě pohledy druhých. Dívají se, aby se nedívali, vždyť stojí po boku nejnadanějšího studenta, jakého Bradavice viděly za posledních mnoho a mnoho desetiletí, ne-li staletí, ona, jediná, kdo mu dokáže konkurovat. A především – vedle toho nejpohlednějšího. Kolik dívek ji asi právě teď chce zabít? A kolik se jich o to zítra pokusí? Nemá strach. Takovou Blackovou a jí podobné vyřídí levou rukou, zatímco pravou bude psát pojednání na lektvary. Uvědomí si, že se zářivě usmívá, tak jak už dlouho ne. Závidí jí? Jen ať! Její sebevědomí stoupá do závratných výšin a ona rychle umlčuje tichý hlásek šeptající jí kdesi uvnitř cosi o pýše předcházející pád. Upadnout? Ona? Nemyslitelné!

Přehlíží pohledem Velkou síň upravenou na taneční parket a její oči zabloudí k podiu. „Počkej, zdá se mi to, nebo nám opravdu bude hrát..."