Ta Riddleova holka

Kapitola 24.

Sedí na odlehlém břehu jezera, na místě, kde si obvykle padají do náruče. Tentokrát si však dá záležet, aby se ho nedotýkala ani milimetrem kůže. „Takže to celé byla pravda, od samého začátku. Jsi dědic Salazara Zmijozela a vypustil jsi na mudláky jeho hada. Proč, u všech ďáblů? Vždyť tvůj vlastní táta byl..."

„Zmlkni," utne ji prudce. Tvář má plnou ledového vzteku, který pokroutí jeho pohledné rysy téměř k nepoznání. „Nebudeš o něm mluvit, o tom... Za celé ty roky nepřišel, nezeptal se, co se se mnou stalo, nechal mě hnít v tom sirotčinci, nechal mě hladovět, zatímco sám byl největší boháč v celé vesnici. A ji, ji nechal umřít. Špinavý mudla, který nám zničil život. Ti ostatní nezasloužili nic jiného."

„Mrzí mě, co se ti stalo," řekne Malvína pomalu. Nelže. Rozumí mu. Ona lépe než kdokoli jiný. Ví, co je to být opuštěná. Zapomenutá. A živořit v bídě. „Ale oni za to nemohli. Kathy, Patrick... ani ten nanicovatý McMurphy."

„Mohli nebo ne, sama víš stejně dobře jako já, že mudlové jsou jen bezcenná, špinavá pakáž. Jejich děti tu nemají co pohledávat."

„Děti, právě, jsou to jen děti! A ty..."

„Já jsem jim udělil lekci. Nechtěl jsem, aby kdokoli z nich zemřel. A patrně by ani nezemřel, kdyby ses do toho dnes nepřipletla ty," vmete jí do tváře. Malvína zrudne. Vina ji pálí jako rozžhavené železo.

„Musíš s tím přestat," řekne naléhavě. „Ten zatracený bazilišek se ti vymyká z rukou. A pak, už předtím Dippetovi vyhrožovali z Ministerstva, že Bradavice zavřou. Co myslíš, že udělají teď, když někdo umřel? Přece nechceš, aby..."

„Ne, nechci," zavrtí krátce hlavou a ona ví, že nelže, tahle škola je jeho domov, jediný skutečný domov, jaký kdy měl. Jeho – a její zrovna tak.

„Pokud to ale má opravdu skončit, je nutné, aby byl viník odhalen," dodá pomalu a ji na zlomek vteřiny napadne, že je snad přeci jen ochotný jít sám sebe udat, aby ochránil školu – a téměř má chuť mu to začít rozmlouvat, než jí další větou připomene, jak cizí mu podobná myšlenka je. „Bude nutné najít někoho... vhodného. A to rychle."

Ví, že by měla něco namítnout – a neudělá to. Není to správné, naopak, je zrůdné hodit to celé na nevinného – a zároveň je to jediná možnost, jak ochránit zároveň Bradavice i Toma. A Malvína vzápětí slyší svůj hlas, jak říká: „O někom bych věděla."

Upře na ni tázavý pohled. „Rubeus Hagrid. Ten poloobr ze třeťáku. Jednou jsem si na něm zkoušela nitrozpyt a zjistila jsem, že v hradním sklepení schovává akromantuli. Stačilo by ho s ní chytit a..."

Tom se usměje. Není to však hezký úsměv. „To je skvělá myšlenka. Hagrid? Vím, o koho jde. Věčný potížista, který veškeré netvory a zrůdy vášnivě miluje. Když ho odhalím... nikdo nezapochybuje ani na okamžik. Jsi úžasná," dodá a políbí ji na rty. A ona ho nechá, nechá se líbat, nechá se vysvléct z šatů, miluje se s ním s divokou, zoufalou naléhavostí, zarývá mu nehty do kůže a pak se zřítí do trávy vedle něj, pot z ní lije, v prstech jí uvízlo několik jeho vlasů, za které ho držela, nehty má krvavé a srdce jako těžký kámen. A přesto. Čert vem Uršulu, Hagrida, třeba i celý svět, když to jinak nepůjde. Jeho nezradím. Nikdy.

***

Když si ji 14. června odpoledne zavolají do ředitelny, ví, o co jde. Tom chytil Hagrida večer předtím. Akromantule utekla, pravda, ale to by nemělo ničemu vadit. Viděl ji. Jeho slovo proti slovu toho hlupáka. Bude to snadné.

„Slečno Lacroixová, všimla jste si během vašich lekcí s panem Hagridem něčeho divného?"

„Ano," kývne tiše. S Tomem si její výpověď předem připravili. Není důvod váhat. „Občas býval pokousaný. Nepřikládala jsem tomu velký význam, vím, že má rád zvířata..."