Flower boy //Larry//Niam

10/1

Harry

Následující tři dny pro mne byly velmi hektické. Práce jsem měl až nad hlavu, každou chvíli mi přišla nechutná zpráva od Jeremyho. Zablokoval jsem už čtyři čísla a navíc asi začínám bláznit.

Zapomínám kam dávám věci, ztracím další věci, neustále se cítím zmatený. Venku mám neustále pocit, že mě někdo sleduje. Párkrát jsem zahlédl Jeremyho, jak kráčí stejnou ulicí. Včera jsem měl pocit, že mě sleduje černé auto, byl jsem si jistý, že to je on. Jenže pak jsem Jeremyho viděl přecházet ulici kousek ode mě, nemohl být v tom autě. Nejspíše to bylo prostě náhodné auto, ale já už jsem až moc paranoidní. Mám pocit, že jsem velmi slabý a vyčerpaný. Spím minimálně, nemohu usnout a když už ušní zdají se mi noční můry. Na jídlo nemám ani pomyšlení, několikrát jsem jídlo hned vyzvracel a od včerejška se už ani nepokouším jíst.

A ten znovek, zvonek nade dveřmi květinářství. Vždy když ho slyším ztuhnu neschopen se pohnout nebo dýchat. To stejné prožívám při každém oznámení telefonu. Jeden týden, jeden týden bez Louise a já se naprosto hroutím. Ráno jsem se přistihl, jak zírám na žiletku, kterou jsem se holil. Nikdy v živote jsem nepomyslel na sebevraždu, vždy jsem věřil, že se najde jiné, lepší řešení, ale dnes ráno? Dnes ráno jsem se ptal sám sebe, jak dlouho to ještě zvládnu? Jak dlouho to potrvá?

Louis si už všiml, že jsem unavený, roztržitý, jiný. Vymluvil jsem se na práci. Má dnes důležitou schůzi a po ní se vrací, hned zítra mu vše řeknu. Hned jak ho uvidím. Bude se zlobit, ale jeho práce je důležitější, nemůže za sebe neustále posílat Liama. Liam teď má Mika a nemůže odjet místo Louise, vždy když se začnu hroutit. To by nebylo fér.

Začínám uvažovat zda nejsem psychicky nemocný. Tím by se vysvětlovaly mé stavy, všechna úzkost, strach, stres, paranoia i zapomínání.

Camille dnes potřebovala odejít dřív a já zůstal v květinářství sám. Dodělával jsem ještě práci na notebooku, když se ozval zvoneček nade dveřmi. Moje tělo automaticky ztuhlo. Když jsem, ale pohlédl ke dveřím, nalezl jsme ztracený dech, vzduch mě začal dusit, srdce divoce bít a tras postupoval celým mým tělem. Jeremy.

,,Ahoj, Harry." Pozdravil s úsměvem a zavřel dveře.
,,Neboj, nic ti neudělám. Jen jsem šel kolem a říkal si, že tě přijdu pozdravit. Poslední dny vypadáš roztržitý, měl by jsi více spát." Procházel se, s předstíraným zájmem, květinářstvím a prohlížel květiny.
,,Uvážeš mi kytici?" S otázkou ve tváři se na mě otočil. Hlasitě jsem polkl a přikývl.
,,Slunečnice, zbytek nechám na tobě." Usmál se a přistoupil k pultu.
,,Dej si záležet, jsou pro velmi důležitou osobu." Zadíval se mi do očí a natáhl ruku k mé tváři. Než se mne stihl dotknout, ustoupil jsem o krok dozadu a dal se do vázání kytice.

Ruce se mi nepříjemně klepaly, na zádech jsem cítil ledový pot, do plic se mi nedostával dostatek kyslíku i když jsem lapal po dechu. Cítil jsem paniku v celém svém těle.