Jediný syn

Seznámení s Drápkem

Seděl jsem zamyšleně ve velké síni a přehraboval se v jídle. Neměl jsem vůbec chuť něco jíst. Nejradši bych se na všechno vykašlal, zabydlel se v Temném lese, aby mi všichni dali pokoj. Ale musel jsem být okouzlující a milý. Rozhlédl jsem se po síni. Mimo mého fanklubu jsem si všiml, že mě ještě sleduje moje matka, Rosé Malfoyová a její otec. Vydechl jsem. Pokud kvůli ní budu mít problém, tak si jí najdu a od plic jí řeknu, co si o ní myslím, což v tuhle chvíli a v tuhle náladu, opravdu nebylo moc pozitivní. Ne že bych byl pomstychtivý, ale mám rád férovost. Což je u její familie fakt nemožný. Vždyť i její otec byl smrtijed. Jak se takovým lidem dá věřit? Nedá. Utopil jsem se ve vlastních myšlenkách a úvahách.

Vrátil jsem pohled zpátky k talíři. Odfrkl jsem a nakrčil nos, když se do Velké síně jako tornádo vřítil profesor White.

"Ředitelko! Ředitelko! Drápek utekl!" volal. Nadzvedl jsem obočí. Zavrtěl jsem hlavou a odešel do klučičích ložnic než stihl vzniknout rozruch.

O pár minut jsem toho ale litoval. Hořce litoval. Přitiskl jsem se na stěnu a vyděšeně sledoval zvíře přede mnou. Černý jaguár stál dva metry ode mě a mlsně si mě prohlížel. Na čtyřech měl hlavu ve výšce mé hrudi, což bylo krapet znepokojující.

"Tobě říkaj Drápek?!" vydechl jsem zoufale a vyčítal si, že jsem nepřilepil svůj zadek k lavici ve Velké síni. Sevřel jsem hůlku víc v ruce. Co mám jako dělat? Drápek se olízl a znovu mě přelétl od hlavy k patě. Měl jsem chuť zaječet. Prát se s klukama je něco jinýho než prát se s touhle bestií! Olízl jsem si rty také. Neměl jsem chuť útočit, dokud nezaútočí on. Problém byl v tom, že už se připravil ke skoku. V tu chvíli mě něco napadlo.

"HOP!" zaječel jsem. Jaguár skočil, ale já už seděl na koštěti ve vzduchu, takže skočil do prázdna. Srdce mi bušilo. Uslyšel jsem kouzlo vyřčené mužským hlasem. Otočil jsem se tím směrem. Jaguára obklopila klec z paprsků, ze které nemohl vyjít. Pan Malfoy si mě změřil pohledem. Na malou chvíli měl v očích něco, co by se mohlo popsat jako úleva. Ale moc jsem tomu nevěřil. Pokynul mi ať slétnu dolů, což jsem nepříliš ochotně udělal. Stáli jsme naproti sobě a dívali se jeden druhému do očí. Bylo to moc zvláštní. Cítil jsem se divně. Měl jsem.. pocit.. bezpečí. Zvláštní ochrany a klidu. Takového až...

domova.