Jediný syn

Minulost 17.

 "Jsi jen malá mudlovská šmejdka!" Zakřičel přes celý pokoj, otočil se ke skřínce vedle dveří a srazil ji ve zlosti na zem. "Bezvýznamná beze mě, rozumíš?!" Zachvěla jsem se.
"Draco, přestaň." Zvedla jsem se ze země.
"Dostala ses sem sama. Možná že v mudlovským světě to funguje jinak, ale tady jako moje snoubenka a budoucí žena, mě budeš poslouchat!" Nechápala jsem, co se s ním stalo. Zavrtěla jsem hlavou.
"Draco, pro Merlina, uklidni se." zkusila jsem to znovu. Rozpřáhl se a vrazil mi takovou facku, že jsem znovu skončila na zemi. Zalapala jsem po dechu.
"Dej si konečně do hlavy, kdo je tady pánem a koho budeš poslouchat, protože jinak ti ze života udělám peklo, zasyčel jako had. Mrazilo mě. Co se stalo?
"Draco, pojďme si o tom promluvit..." držela jsem si tvář.
"Tady není o čem mluvit. A oslovuj mě Malfoyi." chytil mě za vlasy, sklonil se ke mě. "Buď budeš poslouchat, nebo všem řeknu, kdo doopravdy jsi." Sykl a uhodil mě znovu. Měla jsem toho dost, ale mé tělo bylo zesláblé cruciem. "Až se vrátím, večeře bude na stole." Otočil se a odešel.

Utřela jsem si slzy. Má další cesta byla jasná. Ať si nemyslí, že já budu jen tak sedět. Došourala jsem se ke dveřím a po chvíli vyšla ven. Draco už byl dávno pryč. Vyšla jsem potichu z pokoje na chodbu a pomalu kulhala ke dveřím pána Zla. Pokud si Malfoy myslí, že nade mnou může mít vládu, tak mu tedy ukážu, že to tak není. Zaklepala jsem, ohlížejíc se po chodbách. Dveře se otevřely. Tom mě pustil dovnitř. Prohlížel si mě, když zavřel dveře. Jeho oči sklouzly po mé naprosto červené tváři.

Frustrovaně jsem vydechla. "Malfoy.." začala jsem, ale nevěděla jsem, jak pokračovat.

"Slečno Gilbertová," oslovil mě Riddle. Podívala jsem se na něj. Jak se naše oči střetly, zaváhala jsem. Možná jsem sem neměla chodit. Možná, že on mě neochrání ani před Malfoyem ani před nikým jiným. Co když je doopravdy ještě větší hrozba, než Malfoy? Najednou jsem začala litovat toho, že jsem nezůstala v pokoji. Pokud se Malfoy naštve a doopravdy všem řekne, že jsem mudla a zjistí to i ten, který stojí právě přede mnou.. Nedokázala jsem na to ani pomyslet. Vrátila jsem se myšlenkami k přítomné chvíli.

"Nebo bych spíše měl říct, slečno Grangerová?" můj dech se zastavil. Mé srdce jako by zmrzlo. Zalapala jsem po dechu. Jeho slova se odrážela od stěn a já je slyšela nesčetně krát v ozvěně.