Jediný syn

9. Minulost

(Asi vás zklamu, ale stejně jako Draco si musíte na její odpověď počkat ;) )

Pokud bych měla být upřímná, nevěřila jsem tomu, co se dělo. O co hůř... Já té situaci vůbec, ale vůbec nerozuměla. Hlavou se mi točilo nespočetné množství otázek..

Na čí straně tedy Malfoy je? Proč mě políbil? Chce mít pocit, že něco vlastní? Co ho vede k tomu chovat se tak, jak se chová? Problém byl, že na žádnou z těch otázek jsem nedokázala odpovědět. Vlastně jsem tam jen vyjeveně stála a sledovala modré oči mého přátelského nepřítele. Nevyznala jsem se v něm. V jednu chvíli hodný a pomáhá mi, utěšuje mě, že všechno bude dobré. V druhé chvíli chce, abych ho poslouchala. Ta beznaděj ve mě se rozšiřovala. Rostla víc a víc a já se propadala hlouběji. Ani jsem neměla tušení kam nebo jak dlouho, a jestli to vůbec přežiju. Otázky proudící mou zmatenou myslí neutichaly ani nespomalovaly. Co ve mě vyvolávalo vztek byl pocit, že nehledě na to, v jaké jsem situaci, musím se zvednout a zvládnout to. Jako vždy. Na malou chvíli jsem si přála se alespoň na krátký moment cítit jako princezna. Tak jako ostatní dívky, které ví, že za nimi někdo stojí. Někdo, kdo jim podá ruku, když spadnou a ošetří jim ránu na koleně. Někdo kdo je ochrání. Někdo, kdo jim dá možnost být princeznami, protože nehledě na to, jak moc jsem se snažila, vždy jsem byla princeznou, ale s jménem Elizabeth Swan a piráty za zády, se kterými jsem se musela vyrovnat. Zavrtěla jsem hlavou a rukou si dala vlasy za ucho. Musela jsem ty myšlenky zastavit. Už jednou mě dostaly do pěkného maléru a já nestála o větší malér než v jakém jsem byla. Proto jsem si vzala knihu a četla. Vnímala jsem slova v řádcích co nejvíc, zatímco jsem seděla na extra měkké posteli vedle Malfoye, který se uraženě otočil směrem pryč ode mě. Vůbec ale vůbec jsem ho neřešila. Když jsem byla unavená natolik, že mi písmena tancovali před očima valčík, knihu jsem odložila stranou a otočila se zády k zádům Malfoye. "Trvalo ti to," uslyšela jsem ho špitnout. "Já to možná udělala pozdě, ty ale některé věci neuděláš nikdy," stále jsem na něj byla naštvaná a jeho rýpání do mě mi opravdu nepomáhalo. "Prostě potřebuju čas," lehce zavrčel. Má slova se mu očividně nelíbily. A já se tomu nedivila. "Ne, ty nepotřebuješ čas, Draco Malfoyi. Potřebuješ pořádnou dávku kuráže," zamračila jsem se, i když to nemohl vidět. Cítila jsem se potom lépe. Pokojem se rozléhalo ticho. Došly odpovědi? Zavřela jsem oči. Nechala jsem se unášet do říše snů. Vlastně se mi zdálo o tom, jak jsme s Harrym a Ronem byly parta a nedali jsme ani na jednoho z nás dopustit. Měla jsem ten čas ráda, a trochu mě zamrzelo, že už to tak není. Bradavice se staly mým únikem z reality. Až na to, že poslední dny se přeměnily na noční můru.