Jediný syn

10.Minulost

"Můžeš nám vysvětlit jednu věc?" hned jak jsem se probudila, rozeznala jsem hlas paní Malfoy. "Eleanor Lucy Isabelle Gilbertová je údajně už osmnáct let po smrti, Draco Malfoyi." Krve by se do mě nedořezal, protože všechna zaručeně ztuhla na led. 

"Přežila to," Draco mluvil tak klidným hlasem, že mě to opravdu udivovalo. "Od začátku jsem tušil, že se slečnou Gilbertovou není něco v pořádku. Život v Bradavicích jsem jí už tak dost stížil. Její adoptivní rodiče jí bránili v čemkoliv, co se týkalo kouzel, otče. A pokud se ti to nelíbí, tak já mohu odejít. I s ní," dodal nakonec.

"Mě se nelíbí, že si máš vzít někoho, koho pořádně neznám," namítla jeho matka. 

"Nebo někoho, z koho nebudu mít takový užitek...?" pohled jí vzdorovitě oplácel. Sedla jsem si na posteli. Potom jsem vstala a přiběhla v pyžamku k němu. Ospale jsem ho objala. "

Neměl bys odmlouvat svým rodičům," namítla jsem. "Vždy pro tebe chtějí to nejlepší.." zívla jsem do jeho košile. Podívala jsem se nahoru do jeho očí, pak do očí paní Malfoy a skončila jsem u očí pana Malfoye. "Pokud to nejsem já, není to nikdo." odstoupila jsem. 

"lady Eleanor," podíval se mi Draco do očí. 

"Měla byste si jít udělat snídani." pokynul hlavou ke dveřím. 

"Jistě. Doufám, že jste ji aspoň otrávil. Byla bych zklamaná, kdyby to tak nebylo." pohled jsem odvrátila. 

"Slečno Gilbertová," hrubý hlas pana Malfoye mi pronikl až do morku kostí. "Rod Gilbert není tak silný, jako Malfoy. Dávejte si pozor na to, co říkáte." přimhouřil víčka. Snad to mělo být varování.

"Uvidíme," to mě naštvalo. A naštvalo mě to ohromně moc. Jakože co si to vůbec dovoluje? Netuším, co to do mě vjelo. Možná to bylo atmosférou kolem, ale touha se mu pomstít, a ukázat mu, že dokážu být silnější než jeho stupidní rod Malfoyů byla tak obrovská, že mě dovedla až ke dveřím, za nimiž byl pán Zla. Ve mě stále bouřilo tornádo pocitů a nejspíše i nějaký ten adrenalin, takže jsem neměla problém na dveře zaklepat, aniž by se mi zachvěla ruka a já zaváhala. Ozvali se kroky a následně se dveře otevřely. 

"Ach, slečna Gilbertová," lehce se ušklíbl a ohromně si vychutnal vyslovení toho jména, jenž v této chvíli patřilo mě. "chtěl jsem s vámi mluvit.. Vydržte chvíli.." zavřel dveře a když je znovu otevřel, stál v nich kluk starý asi tak jako já, s hnědýma očima plýma jakési touhy a kudrnatýma vlasama. 

"Takhle se nám bude lépe mluvit.." pustil mě dovnitř. Bylo to tu cítit cigaretami. Ten pach jsem znala dobře z domova. "Posaďte se.." rukou mě pobídl do jednoho z křesel. Sedla jsem si a založila si ruce na hrudi. To gesto ho zaujalo. Přelétl mě pohledem. 

"Nelíbí se mi postoj rodiny Malfoyů vůči mě," rozhodla jsem se být přímá. "Tady snad neexistuje něco, čemu se říká respekt? Opravdu mě to zneklidňuje." podívala jsem se mu do tváře. 

"Rodina Malfoyů je jedna z nejvlivňějších rodin zde, slečno Gilbertová," přikývl.

"Chci být vlivnější," abych to potvrdila, zpříma jsem se mu podívala do očí. "A pokud to nepůjde přes vás, vytvořím si vliv u Harryho Pottera." zatnula jsem naštvaně pěsti, když jsem si vzpoměla jak povrchním a nadřazeným pohledem se na mě díval pan Malfoy. S ním ani necuklo. Spokojeně se usmál.

"Slečno Gilbertová," oslovil mě. "Věřte mi, že nejste jediná, koho rodina Malfoyů začíná pěkně štvát. Takže pokud je toto vaše přání," odmlčel se. "Tak mi bude ctí být na vaší straně a pomoct Vám toho dosáhnout." 

(Doufám, že vydržíte trochu Tomione.. Omlouvám se těm, komu to vadí, a slibuji, že to zanedlouho zmizí, ale má to tam určitý smysl. Jinak doufám, že se Vám příběh líbí :) )