Jediný syn

15.Minulost

"Dnes již nějaký program mám," řekla jsem Dracovi, když bylo všechno uklizeno a my byli po jídle. Vzhlédl od knihy, ve které se očima vrtal, ale už půl hodinu neotočil stránku. Jeho šedé oči se do mě zavrtaly a propálily mě skrz na skrz. "To si už i svou vlastní snoubenku musím rezervovat, abych s ní mohl trávit čas?" nadzvedl tázavě obočí. "Už to tak vypadá.." usmála jsem se a pokrčila rameny. Ještě něco bych dodala, ale chtěla jsem si svůj projekt nechat pro sebe co nejdéle. "Bav se tu," řekl jsem provokativně a odešla za pánem Zla. Otevřel mi jako pán Zla, ovšem když jsem z něj na chvíli spustila oči potom, co jsem vstoupila, tak jsem v následujícím momentu znovu stála vedle Toma. "Vše připraveno?" byla to naprosto zbytečná otázka, jelikož jsem mohla dost dobře vidět před sebou, že jídlo, na kterém jsme se dohodly, už je připravené na přesun. Přikývl. "Vše potřebné ano," rozešel se k hromádce a začal mi ukazovat, co je co. Znělo to, jako by čekal na souhlas, jestli to udělal dobře. "Super, v tom případě můžeme vyrazit," schválila jsem to. Bylo to bídné. Víc než jsem tušila a představovala si. Lámalo mi to srdce a co bylo horší bylo to, že jsem se musela tvářit jinak, což bylo v tuhle chvíli téměř nemožné. Vidět všechny ty zranění, všechnu tu krev a smutné zbídačené tváře, které se na nás koukají. Srdce mi tlouklo hlasitě. Čarodějové ke mě natahovaly své zašpiněné a zraněné ruce a žadonili o kousek jídla. I Tom sledoval dění kolem se skrytým překvapením. "Tak se dáme do práce," řekla jsem a jednu z natahujících se rukou jsem něžně uchopila. "Co děl-!" jeho hlas zahřměl. "To, co jsem řekla.." přerušila jsem ho. Přičarovala jsem si lékárničku a začala jim rány ošetřovat. Snažila jsem se být jemná a neštítit se. Bylo takzvláštní to dělat. Tom několikrát něco namítl ale já ho neposlouchala a dělala jsem si dál, co jsem uznala za vhodné."Slečno...Kdo jste?" zakřhotal hlas jedné paní. Lehce se dotkla mého ramena. Vzhlédla jsem. "Jsem Eleanor Gilbertová," mile a povzbudivě jsem se usmála. V očích jí blesklo. "Lady Gilbertová, jděte do bezpečí.." naléhala na mě. "Jděte.." Sklopila jsem pohled. "Mám tu málo času.. Zanedlo se budu muset vrátit, proto zůstanu alespoň chvíli déle tady," chytla jsem její ruku do svých. "Nebojte se o mne. Všechno bude v pořádku." kolem nás se za ten malý okamžik shluklo pár lidí, kteří náš rozhovor vyslechli. Paní se poté ztratila v davu a já se dál věnovala tomu, co jsem začala. Netrvalo příliš dlouho a každý poblíž věděl kdo jsem. Šeptali si to mezi sebou. Nemálo lidí mi řeklo, že jsem laskavá. Že si toho váží. Že opravdu potřebují pomoc. K mému úžasu i úžasu mého společníka se ke konci začalo dít něco zvláštního. "Porazíme je!" křičeli, pokřikovali a zvedla se mezi nimi nová vlna vzdoru, touze po vítězství i naděje. Když se začalo stmívat, přemístili jsme se zpět. Tom nic neřekl. Párkrát zamyšleně zamrkal a pak si sedl do křesla. Byla jsem nesmírně utahaná, proto jsem odešla do ložnice. Draco tam nebyl. Proto jsem si lehla, chvíli koukala do stropu a pak usnula. Probudila jsem se až těsně před večeří. Akorát jsem se stihla upravit a před dveřmi sálu jsem se srazila s Dracem. Ušklíbl se. Nabídl mi rámě a usadil mě ke stolu. Tak jako vždy skřítci zapálili svíčky a večeře mohla začít. "Pane," oslovil jeden z kouzelníků u stolu Pána Zla. Ten k němu zvedl pohled, čímž ho pobídl, ať mluví. "Na Jihu se dějí nepředstavitelné věci, pane.." upoutalo to pozornost ostatních. "Naši tam pokřikují, že musí vyhrát pro pána Zla a.." kouzelník se zarazil. "A?!" hlas Pána Zla byl klidný, přesto ostrý jako břitva. "A Lady Gilbertovou..." to kouzelník spíše špitl. Hrdě jsem se usmála. "Dokud mají chuť vyhrávat, ať si pokřikují, co chtějí.." pán Zla se ušklíbl. "Důležité je vyhrát, vypadá to ale, že mají novou energii, což je pro nás jen příznivé. Odvedla jste skvělou práci, lady Gilbertová." pokynul.