Jediný syn

Tvůj otec

-Hermionin pohled-

"Ty nevíš, jak moc jsi mi ublížil.. Nemáš o tom ani zdání a nikdy tě to nezajímalo.. " řekla jsem, dívala jsem se kamsi na zem a pak jsem pohled zvedla k jeho očím. Tak jako i teď v nich vlastně nic moc nebylo. Tak, jako před lety ukázal, že je naplno syn svého otce.

"Vím, a mrzí mě to." zavrtěla jsem hlavou, nevěřila jsem mu. Nemohla jsem. Odstrčila jsem ho.

"Nevíš.. Ty jsi vždy myslel jen na sebe. Nikdy to jiné nebylo." chtěla jsem pokračovat, ale přerušil mě.

"Hermiono, já tě miluju.." vydechl zoufale.

"Ty nevíš, co je láska. A nechceš to vědět." zavrtěla jsem hlavou znovu. "Kdybys chtěl, tak bys to neudělal.." Chytil mě za ruku.

"Neodcházej.. Proč... proč ses tehdy tak ztratila?" zeptal se. Jeho šedomodré oči mě propalovaly. I když už jsem se chtěla odvrátit a odejít, podívala jsem se na něj znovu.

"Protože já nechci strávit zbytek života s někým, kdo je jako tvůj otec," vymanila jsem se z jeho sevření a odešla. Na chodbě jsem konečně začínala vnimat sama sebe. Musela jsem zalapat po dechu. Mé srdce bušilo tak silně. Zastavila jsem se a opřela ruce o kolena. Potřebovala jsem na chvíli na vzduch, akutně. Byla jsem na konci chodby, kde měl Malfoy kabinet, když jsem uslyšela, jak se jeho dveře otevírají. Dva rychlé velké kroky.

"Hermiono..!" rychle jsem zahla za roh, ale byla jsem si jistá, že mě viděl. Momentálně jsem si přála být chvíli sama. Všechno se sbíhá tak rychle. Nestíhala jsem to vnímat. Byla jsem toho tak přehustěná. Zrychlila jsem do kroku a vzápětí už jsem běžela po trávě kolem Hagridovi staré chaty.

Po tvářích mi tekly slzy a já teď usilovně myslela jen na jednu osobu. Proč už tu není Brumbál? Proč nemám za kým jít? Běželo mi po hlavě. Přesně, jako před lety. Když zemřel, cítila jsem se podobně jako teď. Jenže to už jsem věděla, že jsem těhotná. A že to nemůžu jen tak vzdát, protože si to to miminko nezaslouží. Věděla jsem, že chci pro Scorpiuse to nejlepší.

Seběhla jsem po pěšince rovnou do lesa. Nebyla to neznámá cesta. Určitým způsobem ve mě les vyvolával klid. Jakousi zvláštní divokost, kterou mohu projevit jen tam a nikde jinde. Běžela jsem mezi stromy, vlasy za mnou vlály. Sukně se mi pletla pod nohy, ale nezastavovalo mě to. Nemohlo.

Vzhlédla jsem od pěšinky do dálky před sebou. Stíny a tmavé obrysy mě neděsily. To až ty oči, ty známé oceánově modré oči, které jsem viděla před lety. Přesně jsem si vzpomněla na tu chvíli. Zhluboka jsem se nadechla. Mračila jsem se. Kdo je to? Co tu chce? Proč mě sleduje?