Jediný syn

4. Minulost

Ne. Přesně tak. Nemohla jsem usnout. Prostě to nešlo. Převalovala jsem se, ale nezaspala jsem. Měla jsem v hlavě tolik myšlenek a otázek a mým tělem se střídalo tolik pocitů, že jsem jednoduše ani nezamhouřila oko. Jen jsem se převalovala ze strany na strany a koukala do stropu a po místnosti ozářené měsícem. Zítra ráno přijde něco nového. Já budu muset minimálně tři dny existovat v cizím prostředí. Budu muset snažit se přežít mnohem více než do teď, jelikož budu pánovi Zla přímo pod nosem. Tyhle myšlenky se mi točily v hlavě neustále. Vyvolávaly ve mě zoufalství a tolik nejistoty. Myslela jsem, že už neusnu. Ani jsem nevěděla, jestli Malfoyovi mohu věřit. Co když mě tam jen naláká a pak nechá na pospas Belle a jejím šílenostem? Nebo mě Voldemort odkrouhne rovnou dřív než tam vůbec dojdu. Taky mě může nechat v nějakém problému a já ho budu muset vyřešit znovu sama tak jako pokaždé. Svíral mě strach mnohem víc než předtím. Opravdu jsem se cítila sama. Mrazilo mě z toho. A nejlepší byl ten pocit, který jsem se snažila nevnímat a zasouvala ho v sobě do Pandořiny skříňky. Ten hlásek, který říkal, že je to lákavé. Že tam ty tři dny budu moct otevřít tu nejvíc psycho stránku, jakou jsem v sobě dusila už dlouho. Ten pocit jsem v sobě nechtěla. Ten hlas jsem nechtěla slyšet, no stále tam byl. Slabý, ale s každou minutou, ba i sekundou blíže k oné chvíli narůstal víc a víc. A pomalu si vzal nadvlásu nad strachem. "Musela jsem zašílet.." vydechla jsem a posadila se na posteli. "Grangerová?" zaklepal. Jemně a tiše, skoro jsem to neslyšela. Jakmile jsem odpověděla, do mého pokoje vkročila blonďatá kštice. Ten byl poslední koho jsem tu chtěla. "Já.. chtěl jsem ti poděkovat, že tam se mnou jdeš.." přešlapoval kousek ode mě z nohy na nohu. Co mám říct? "Hm..." kňukla jsem a dívala se na své ruce, položené znovu v klíně. Vycítil nejistotu. Byla cítit na míle. "Grangerová.. Poslouchej.. Když jsem pod Cruciem od vlastního otce kňoural bolestí, věděl jsem, že mám jedinou naději, a můj otec to nebyl. Já sem nepřišel za Potterem ani za Weasleym.." posadil se ke mě na postel. Pohlédla jsem na něj. "Věděl jsem, že pokud mě z toho někdo dokáže vysekat, tak je to nejchytřejší holka v Bradavicích.." pousmál se. "Od začátku? Od začátku jsem to byla já?" špitla jsem a hleděla mu do očí. Přikývl, vydechl a sklopil pohled na své ruce. "Ty si to neuvědomuješ.. Ale pravdou je, že Potter s Weasleym přežili do teď díky tobě. Věděl jsem, že nebude lehké tě přesvědčit, že o tvou pomoc stojím. Vlastně jsem nečekal, že to uděláš. Ale byla a jsi má poslední jiskra naděje. Nepochybuju, že se to zvládne, pokud tě mám po boku." Zkousla jsem si ret. Já nečekala, že mi Malfoy řekne něco takového. "Jsem nervní.." špitla jsem a utřela si slzu zoufalství. "Je tu tolik nebezpečí.. Pokud mě pozná tvoje teta Bella, tak je po mě ve zlomku vteřiny.." "Grangerová.. Není, protože teď jsi moje snoubenka." Malfoy se ušklíbl tak jak bylo jeho zvykem. "Nenechám ji." I když jsem váhala, i když to stále byl Malfoy, cítila jsem se přece jen o trošku lépe. "Nikdy jsem nevěděla, že budeme jednou na stejné lodi.." špitla jsem.

(Draco na chvíli utěšuje.. Kolik mu to asi vydrží?)