Jediný syn

I ďábel potřebuje svého anděla

*Pohled Hermiony*

Cítila jsem se jako mezi dvěma mlýsnkými kameny. Netušila jsem, jak tuhle situaci mám vyřešit. Malfoy na mě naléhá. Jistěže v něm poznal sebe.. Vždyť Scorpius je odjakživa jeho věrná kopie. Až na to chování, protože ode mě dostal tvrdou výchovu založenou na dobru. A můj syn se také začíná ptát naléhavěji než kdysi.. Předtím mu stačilo jen to, když jsem mu řekla, že otec odjel daleko.. Nebo když jsem mu namluvila, že otce nemá. Uvěřil tomu, ale teď už mu to nestačí. Kráčela jsem energicky po chodbě. Po chvíli jsem ale spomalila. Nakonec jsem úplně zastavila. Nemýlila jsem se. Na moment se mi zdálo, že je to jen má představa, ale nebyla. Opravdu tu někdo vzlykal. Začala jsem hledat původce toho pláče. Za rohem pod točitými schody seděla dívka, ve které jsem docela jasně rozeznala jednu z dcer Malfoye. Na malý moment jsem zaváhala, potom jsem se ale rozhodla. Ona potřebuje pomoc, což je teď důležitější než to, kdo se za tím "ona" skrývá. Pohladila jsem ji jemně po vlasech a klekla si na zem vedle ní. Vzhlédla. "Profesorko.. omlouvám se," špitl, pokusila se vztát, ale hned spadla. Pohladila jsem ji po ramenou. Nebránila, spíš naopak. "To je v pořádku," řekla jsem konejšivým hlasem. Stáhla kolena k sobě a rozbrečela se na novo. Jemně jsem ji objala a hladila po vlasech. Trvalo dlouho než se aspoň trochu uklidnila. Nenaléhala jsem na ni, vlastně jsem na ni promluvila jen konejšivé věty, a nic jsem se neptala. Když se aspoň trochu uklidnila, rozhodla jsem se nabídnout jí, že ji doprovodím ke zmijozelské věži. "Doprovodím tě.." jakmile jsem to řekla, zavrtěla hlavou. "N-Nechci být v pokoji, prosím.." špitla tiše a dívala se na mě svýma studánkovýma očima podobnýma otcovým. "Dobře.." chvíli jsem přemýšlela, co dělat. Nevěděla jsem, jestli se se mnou bude cítit pohodlně. Nakonec jsem se rozhodla, že je lepší se zeptat a být odmítnutá než se nezeptat vůbec."Pokud chceš, můžeme jít do mého kabinetu. Bude to možná trochu vhodnější než tady.." nabídla jsem. Přikývla a začala se zvedat, proto jsem jí pomohla a pomalu ji vedla do své malé komůrky. Tam jsem ji posadila na židli u stolu a udělala jsem jí po mudlovsku mudlovský čaj. Jen mě tiše sledovala. Dala jsem čaj na stůl před ní a přisunula si židli poblíž. "Pozor, ten čaj je opravdu horký," varovala jsem ji. Přikývla. "Toje dobře, protože mě je vždy zima," špitla nejistě a podívala se na mě. "Poznala jsem moc dobře člověka, kterému byla taky vždy zima.. Je to dobrá výmluva, na plno teplých objetí," trochu jsem se pousmála. Kdyby jen věděla, že oním člověkem je její otec. "To je pravda... Moc objetí jsem ale nedostávala.." špitla a sklopila pohled. Pohladila jsem ji po ruce. "Přijď, kdykoliv budeš chtít sundat tu masku.. Tahle komůrka je pro ty, kteří na chviličku chtějí jen být a nic nedělat ani nesplňovat.. Tady jen být stačí.." řekla jsem. Přikývla a lehce se pousmála. Začala pít čaj. "Je opravdu dobrý," uznala. V duchu jsem si oddechla. Konečně začala nabírat barvu. Předtím byla bílá jako stěna. "Piju ho ráda, i když je dost silný."