Jediný syn

8. Minulost

"Ty ještě hodně nevíš o světě.. Ta naivita je sladká.." vydechl. Nadzvedla jsem obočí. Nezdál se být útočný ale ani milý. Nevěděla jsem, co si o něm mám myslet. Koukla jsem se znovu do jeho očí a doufala, že z nich něco vyčtu. Cokoliv. "Takže?" kousla jsem se do rtu. "Jsme v hezké situaci.. Ty jsi ale v o hodně hezčí..." usmál se. Těkala jsem očima od okna k němu. "Ty jsi tady chycená jak myška v pasti.. Pokoušící se dostat ven i jednoho kocoura..." přiblížil se a já couvla. "Řekni mi proč? Řekni mi jak jsi mohla být tak naivní a věřit, že jsem jiný?" začal se smát a zastoupil mi vyhlídnutou cestu pryč. Vrazila jsem mu pořádnou facku. Jeho hlava se tak ocitla na straně. Nastalo ticho. "Protože jsem věřila, že jsi tak zoufalí, jako já kdysi..." promluvila jsem. "Dělej si co chceš.. Já už nemám sil. Zabij mě.. Muč mě.. Ubližuj mi.. Už je mi to jedno.. Já už nemám co ztratit.. Moje tělo je dávno poskvrněné tvou tetičkou, a ještě stále se z toho chvěju.." můj hlas zněl slaběji a slaběji, zároveň jakoby se stával důraznějším. Sledoval mě. Jestli svá slova myslím vážně. "Přišla jsem sem. Myslíš, že jsem tak blbá a nenapadlo mě ani na vteřinu, že by to mohla být past? Draco Malfoyi, měl by ses probudit.." odstrčila jsem ho a chtěla odejít. "Pokoj máme společný. Jsme snoubenci," řekl. Zarazila jsem se. Tak o co tu jde? Otočila jsem se a znovu na něj pohlédla. "Jsem zoufalí.. Ze své rodiny.. A rád si hraju. Ty jsi poblíž jediná.." prohrábl si vlasy. "Mám to chápat tak, že-" "Jsi jen mudlovská šmejdka a ke všemu žena. Máš to chápat tak, jak ti řeknu. Jediným důvodem, proč jsi cenná, jsou moje slova. Jinak jsi úplně k ničemu, tak se podle toho zařiď a koukej mě poslouchat!" zvýšil hlas. Zamračila jsem se. "Já a poslouchat? Ses po-" "Gilbertová!" "Měl sis vzít Parkinsonovou jestli jsi chtěl někoho, kdo tě bude poslouchat, Malfoyi!" pokojem přeletěla další facka, jenž přistála na Dracově tváři a další ticho, které se kolem nás rozhostilo. Než jsem stihla ale udělat další pohyb, nalepil Malfoy své rty na ty mé a prohluboval polibek jak jen se dalo. Vyděšeně jsem tam stála. Mé tělo bylo tak strnulé. Měla jsem pocit, že se nemohu pohnout. Jediné, co jsem dokázala vnímat bylo to, jak mi rozmazává rtěnku. Jeho dech byl ostře mentolový, asi měl tedy radost, když se mi kvůli tomu nahrnuly slzy do očí. Lehce se odtáhl a až v té chvíli jsem si uvědomila, že měl celou dobu polibku zavřené oči. Pokojem se ozývaly pouze naše rychlé, rozrušené dechy, zatímco jsme se snažili přečíst emoce toho druhého.