irTwin || a.i.

3.- Normální

O přestávce jsem procházela chodbou, měli jsme jít do projekční místnosti na hodinu dramatiky. Šla jsem sama, holky ještě strašně musely na záchod.

"Sem? Sem!" volal za mnou někdo, holčičí hlas to nebyl a s klukama se nebavím... Takže bylo úplně, jasné, že to bude ten s bílou hlavou. Doběhl mě a zadýchaně spustil:

"Co, že jsi byla včera tak naštvaná? Stalo se něco?"

"Nic." špitla jsem. Hnusil se mi.

"Notak, Sem, jindy jsi byla v pohodě, udělal ti někdo něco?"

"Ale nikdo mi nic neudělal prosimtě.. nad tim bych ani neuvažovala. Prostě... mám špatnou náladu, to je všechno."

"Já bych řekl, že-"

"Musim na hodinu, čau." skočila jsem mu do řeči, otočila se kolem něj a snažila se ho zbavit.

"Sem, j-"

"Kdy ti sakra dojde, že se s tebou odmítám bavit?!" opět jsem ho ani nenechala doříct to, co chtěl a vybouchla. 

"Udělal jsem snad něco?" 

"Radši nic, bože. Za chvíli mi začíná hodina, nazdar." ukončila jsem tuhle nikam nevedoucí konverzaci a dusala směr projekčka.

**

Dramaťák byl zároveň hodinou poslední, poslední v týdnu a já si moc ulevila, když jsem došla domu a lehla do postele s tím, že je pátek. Přemýšlela jsem. O Michaelovi, o mé přílišné upjatosti vůči klukům a o fakt dost špatném prospěchu, který byl tak moc zlý vlastně jen kvůli psychologii. Zbytek mi šel lépe, než průměrně. 

"Hodláš tady celej den ležet?" vytrhla mě z myšlenek Em, co zrovna vešla do pokoje.

"Co když jo?"

"Musíme tě o víkendu někam vytáhnout... Nejlíp už dneska."

"Nikam nejdu."

"Tyvole co ti je? Co jsi včera přišla od toho debila zezdola seš, jak když ti ulítly včely."

"Nic mi není, já jsem úplně v pohodě, co vám všem je? Do společnosti moc nechodím odjakživa a teď tomu není jinak, znamená to snad, že mi něco je?"

"Ne, ale normálně se neválíš v posteli."

"Třeba jsem unavená."

"Fajn, fajn." zvedla ruce a vycouvala z pokoje pryč. Vážně jsem se necítila nijak špatně. Jen jsem byla ospalá, unavená a znuděná. Možná naštvaná na Michaela. Ale skoro vůbec ho neznám, tak není co řešit.

Možná, že bych na něj nemusela být tak naštvaná, přece jenom je to jeho život a jeho zdraví, je to běžná lidksá činnost jako všechny ostatní, ale pořád na něj zůstanu naštvaná. Chce to zahrát chladně, Semanity.

**

Myslím, že jsem i chvíli spala, protože jsem se docela lekla, když na mě Lil volala z obýváku. S nechutí jsem vstala z postele a nemotorně se dotrmácela až za ní.

"Prober se, je tady ten tvůj nápadník."

"Nemám žádnýho nápadníka."

"Ne, vůbec, vždyť za tebou furt dolejzá."

"A kde je?"

"Čeká na chodbě."

Trochu jsem se zmátořila a vyšla ze dveří bytu. Vážně bude fakt tak dotěrnej? Nemám na něj náladu. Ale musím uznat, že vypadal skvěle. Měl na sobě koženou bundu a pod ní bílé tričko, s těmi černými rotrhanými džíny to bylo vážně dost dobrý.

"Co zas potřebuješ?" protočila jsem očima a následně si je promnula, ještě pořád jsem byla trochu rozespalá.

"Seš roztomilá. Pojď ven."

"Pojď ven? To nám je jako třináct?"

"Tak prostě pojď se mnou někam na jídlo nebo já fakt nevim, potřebuju vědět, proč se se mnou nechceš bavit."

"Jasně, takže se s tebou mám bavit o tom, jak se s tebou nechci bavit. Idiote." sarkasticky jsem zatleskala.

"Ne vážně, co ti na mě vadí?"

"Jen tak zničeho nic se zjevíš, začneš bejt otravnej a já se nebavim s lidma, co dělaj špatný věci."

"Co dělám jako špatnýho?"

"Hulíš, Michaele."

"A to je vše? Jenom kvůli tomuhle mě zavrhuješ? Ty seš praštěná." kroutil pochybovačně hlavou a smál se.

"Nejsem jako ty. Nejsem jako nikdo tady z vás. Jsem prostě normální holka, nekouřím, nechlastám, už vůbec ne hulím, nedělám průsery a neotravuju ostatním lidem životy."

"Ty mě máš za někoho, kdo ale vůbec nejsem."

"No a? Myslím si, že to je moje volba, s kým se budu bavit a s kým ne."

"Tak tu volbu ještě zvaž, prosím."

"Jak jinak tě mám sakra ještě přimět k tomu, abys mi dal pokoj? Nebudu nic zvažovat, jsem spokojená mezi lidma, se kterejma jsem teď! Proč ti vlastně tak záleží na tom, abych tě jednou za tejden pozdravila na chodbě?"

"Já nevim, prostě se mi líbíš! A nedám ti pokoj, dokud mě nezačneš tolerovat. Aspoň to. Nedělám nic tak hroznýho. Možná, že kdybys nebyla jak brambora a zkusila taky trochu žít, pochopila bys, že jsem taky úplně normální." 

"Ne, to teda nejseš. A laskavě mě nech už bejt." už jsem zase chtěla utéct od konverzace, ale pokaždé mě přinutí si to jeho poslední slovo ještě vyslechnout.

"Sem, poslouchej mě. Jeden den. Dej mi jeden den na to, dokázat ti, že nejsem takovej, jakej si myslíš, že jsem. Když zejtra večer přijdeš a pokusíš se to se mnou vydržet, slibuju ti, že už ti dám pokoj, pokud si ke mně ovšem nenajdeš sympatie. Což by bylo dost fajn."

"A co že se to tam teda zejtra děje?"

"Přijde pár mejch kámošů, možná i kámošek, budem kecat, pro tvoje neuspokojení asi i něco popijem a pokud na tom trváš, můžeš si pozvat i ty tvoje kámošky."

"A fakt mi dáš pokoj?"

"Ano."

"Vážně?"

"Přísahám."

"Tak v kolik mám zejtra přijít?"

"Bože můj." rozdýchával mou otázku. "Díky. Díky za tu šanci. Přijď kolem osmý, ok?"

"Fajn. A už padej, nechci tě do zejtra vidět."

"Jasně, jasně, jasně. Díky, zejtra se uvidíme, ahoj." zavýskl a odeběhl dolu.

"Nazdar." musela jsem se tomu zasmát. Vážně děcko tenhle člověk.

_______________________

konichiwa (nevim, jestli se to tak píše:DDDD)

tenhle díl je trochu kratší hešteg sry

ale od příští části už to pojede a dostaneme se konečně k hlavním postavám. 

možná ta storka vůbec nedává smysl

takže pardon

ale já fakt potřebuju psát píš heyhey, tam už to jede, ale to by bylo na hovno

musim tomu přijít na chuť

až se do toho vžiju, tak to půjde:---)

takže zatim pápá

danke, vaše elíí xx