irTwin || a.i.

9.- Psychologie- Inteligence

"Vždyť je to úplně primitivní. Psychika je soubor psychickejch jevů, souvisejících s činností mozku."

"Ty seš přesnější než moje zápisky." zasmála jsem se.

"Studoval jsem to.. rodiče, znáš to. Musel jsem to umět všechno a navíc mě tohle strašně baví. Ale pokračujem. Řekni mi, co to je determinace."

"Podmíněnost?" prosím, že je to dobře...

"No, a jaká?"

"Příííí-čiii..." radši, ať mě doplní

"Příčinná, no. Tak, máš nějaký znaky prožívání, vyjmenuj nějaký."

"Subjektivnost, to si pamatuju, jedinečnost a časová omezenost?"

"Neomezenost." opravil mě. "Ale jinak celkem dobrý."

"Jo, ale to, že se to našprtám, neznamená, že tomu rozumim. Já to potřebuju spíš pochopit, víš?"

"No jasně, ale zase nebudeš rozumět něčemu, co vůbec neznáš, takže vědět to takhle sběžně se taky hodí."

"Seš až moc chytrej pro tenhle svět."

"Hah, tak to si nemyslim. To, že mi jde jenom jedna věc z dalšího nekonečna dalších, neznamená, že jsem chytrej. Vlastně jenom díky tomuhle si navyšuju ego, třeba matice nebo jazykům jsem nikdy nerozuměl. A to mi připomíná- mohli bychom si rozebrat inteligenci. Řekni mi, co víš."

"No, tak.. je určitě nějakej průměr, ten je vždycky. Pak asi nadprůměr a podprůměr, logicky. Nějaká ta demence, retardace, a podobně."

"No vidíš, to není tak špatný. Jaký je průměrný IQ?"

"70-80?"

"No tvoje možná jo, ale já se ptám obecně."

"Hele nech toho." zasmála jsem se jeho výroku.

"Trochu přidej, brouku." teď jsem se sakra držela, abych to nepobrala s dvojsmyslem.

"Tak 90?"

"Jop, 90-100. 80-90 je lehkej podprůměr. Máš to napsaný i tady." ukázal na tabulku, konkrétně na Merilovu inteligenční škálu, kterou mám v sešitě přesně narýsovanou (je to v médiích, kdyby jste se chtěli přiučit), v ten moment jsem to chtěla podotknout i já, taky jsem ukázala na tu samou tabulku (je jich v tom sešitě víc, you know), a tak jsme se nějakým způsobem dotkli rukama. Při té chvíli to bylo jako, víte, když se někoho dotknete, mezitím, co máte zelektrizovanou ruku? Tak něco takového, ale nebyl to elektrický šok, nýbrž něco na ten styl. Trochu jiná energie. Ashton je boží. Měla následovat taková ta scéna jak z filmu, víte, co myslim, ale nedošlo k tomu, cukla jsem, rychle zavřela sešit a vstala.

"Dáš si něco k pití? Nebo klidně i k jídlu?"

"Asi ne. Byl jsem občerstven, než jsem přijel." pokýval hlavou a usmál se. Achjoo, Ashi, proč mi to děláš? Ale huš, chodím s Michaelem.

"Dobře, jak myslíš." pokrčila jsem rameny a chystala se, že si uvařím čaj.

Vyndala jsem sáček mého nejoblíbenějšího- černého čaje a hodila ho do hrníčku společně s dvěma kostkami cukru, pro které jsem se natahovala do horní skřínky nad sporákem. Cítila jsem na sobě jeho pohled. Doma chodím jenom ve volném tričku a kraťasech, teď jsem si byla víc, než stoprocentně jistá, že mi kouká na zadek. Nevadilo mi to. On mi nevadil. Právě naopak. Líbil se mi jeho vzhled, jeho chování, vyjadřování, prostě on. Najednou jsem Clifforda vypustila z hlavy. A taky moji značnou nestabilitu v komunikaci s opačným pohlavím. To všechno se jakoby vypařilo a teď přišlo období nové Semanity. Té, které nevadí, když se má bavit s klukem a možná ne jenom, se bavit.