irTwin || a.i.

4.- Idiot

"Jak vypadám?" ptala jsem se holek, přičemž jsem sjížděla pohledem každičký detail mého outfitu v zrcadle. Holky pokyvovaly hlavami a mumlaly nějaká povzbuzující slova, takže v poho.

Lilith, se kterou jsem původně měla jít, zrovna ráno odjela domu, musela prý na nějakou rodinnou oslavu nebo co, takže jsem na to byla úplně sama, protože tamty dvě Michaela nemaj moc v lásce.

Těsně před osmou už jsem stála u jeho dveří, zaklepala jsem a za malou chvíli už mezi nimi stál pan Bílá Hlava, hezky se usmíval a zdravil mě. 

"Ahoj, sluší ti to." mrknul a uhnul se z cesty, abych mohla projít.

"Čau, díky." řekla jsem prostě a možná i trochu naštvaně, protože jsem měla být sama v místnosti s lidma, který jsem v životě neviděla a s jedním bělohlavcem a všichni do jednoho kouří, nedejbože hulí a pijou. Kdo ví, v jaký špíně nakonec zůstanu i já. Nicméně jsem vešla, abych neodbočovala od tématu.

"Sem?" sjel mě pohledem, těžce jsem polkla a podívala se na něj stejným stylem, jako nedávno ten blonďák zíral na mě. 

"No?"

"Hodláš bejt takhle "příjemná" celou dobu?" zeptal se s malinkou známkou zoufalosti v hlase a při slově příjemná naznačil prsty uvozovky.

"Protože jestli jo, tak to nemá žádnou cenu. Chci tě pobavit, chci ti dokázat, že nejsem špatnej, chci, abys to se mnou aspoň pár hodin vydržela a nekoukala na mě skrz prsty. Chci, aby sis tenhle večer užila a měla o mně lepší mínění. Tak se snaž bejt trochu příčetná, kvůli mně, prosím."

"Dělám to jenom pro to, abych se s tebou už víc nemusela bavit." prskla jsem.

"Fajn. Tak běž. Jdi domu. Čau." ukazoval směrem na dveře a v tu chvíli mi to zalo v hlavě šrotovat...

co když vážně není nijak zlej nebo tak?
možná ho jenom podceňuju
měla bych mu dát šanci
moc to přeháním
dělám z toho strašnou scénu
ale on se mi prostě příčí
panebože, seru na to, jdu domu, tohle nikam nevede
ale ne, zůstanu, vždyť on vypadá tak sladce
třeba ty jeho kámoši budou fajn
víc fajn než on
chce se jenom přátelit, je to v pohodě
dám mu šanci
buď příjemná, Semanity. 

Přišla jsem ke dveřím a on už s myšlenkou, že jdu domu, pomalu odcházel směr obývák. Zavřela jsem je, protože od mého příchodu zůstaly ještě pořád otevřené a zula jsem si boty, že půjdu s ním.

"Zůstáváš?" zvedl obočí a já souhlasně přikývla. 

"A budeš se chovat normálně, žejo?" udělal jeden krok blíž ke mně, znova jsem kývla.

"Díky." úlevně vydechl a já se od něj kupodivu nechala obejmout. A abych pravdu řekla, bylo to jedno z nejlepších objetí, co jsem zažila. Začínala se mi vracet přízeň k němu. 

"Tak jdem." vydechl a dovedl mě až do poměrně hezky vybaveného obývacího pokoje, kde seděla nějaká brunetka (ta arogance z ní přímo číšila), vedle ní ten vysoký blonďák s piercingem ve rtu, povídali si, smáli se, ale ve chvíli mého příchodu všechny pohledy střílely po mně. 

"Lidi, tohle je Semanity. Chovejte se prosím tak normálně, jak to jenom svedete, děkuji. Sem, tohle je Clarity (ukázal směrem na brunetu, už teď jsem věděla, že s ní nebudu vycházet) a Luke, toho už jsi vlastně viděla."

Tak nějak jsme se pozdravili, seznámili, všechno se zdálo být docela v normálu, ale pak přišel on. Teda oni. Prostě poslouchejte. Teda čtěte. Tyvole. 

"Ještě jsou tady takový dva idioti. Hádám, že jeden vyjde ze záchoda a druhej z kuchy-"

"Čau, ty seš ta tamta, co?" objevila se snad tvář anděla na jedné straně místnosti, přesně, jak Michael typoval, od dveří, které propojovaly obývák s právě zmiňovanou kuchyní. Stál tam kluk, prostě fakt strašně úžasnej kluk, usmíval se a jeho škleb lemovaly ďolíčky na tvářích. 

"Jo.. ta tamta." protočila jsem očima a trochu se zasmála, tenhle krásný klučina přišel ke mně a podal mi ruku.

"Jsem Ashton." řekl prostě, ale stejně to vyznělo úžasně. 

"Semanity." usmála jsem se.

"Zajímavý jméno." zamyslel se.

"Já jsem celá zajímavá." pokrčila jsem rameny a on se tomu zasmál, přitom mně to ani zas tak vtipné nepřišlo.

"To nepochybně." pokýval hlavou a sednul si vedle mě. jeho přítomnost se mi líbila. A vzhledem k tomu, že pohovka, na které jsme seděli ve čtyřech, nebyla úplně prostorově největší, docela se na mě mačkal a to se mi líbilo ještě víc. Z druhé strany jsem byla nalepená na Michaela, to už mi taky tak nějak nevadilo.

Čekala jsem na toho dalšího "idiota", o kterém už taky párkrát padla řeč, ale rozhodně jsem nečekala, že se stane to, co se stalo. 

Ozvalo se spláchnutí záchoda, Clifford je snad jasnovidec, co se týče příchodu lidí z pokojů, na druhé straně místnosti se objevil přesný klon toho samého klučíka, co zrovna seděl vedle mě a nepřestával se usmívat. Naprosto stejný. Vidím dvojmo, nebo má bělohlavec v koupelně naistalovaný klonovací přístroj?

Byli stejně oblečení, byli stejně hezcí a prostě byli vážně totálně úplně totožní. Ztratila jsem orientaci.

"Kdo to je?" ukázal na mě a podíval se na Michaela.

"Sem, dnešní večer tráví s náma."

"A proč se na ni lepí ta kobylí prdel?" tentokrát jeho ukazovák směřoval na jeho dost zřejmé dvojče.

"Narážíš tim na můj vzhled?" optal se dotčeně Ashton.

"Ne, narážim na tvůj smrad.. jasně, že na vzhled."

"Neměl bys být tak sebekritický."

"Nejsem sebekritickej."

"Tak se nenazývej kobylí prdelí."

"Já se tak nenazval."

"Nazval jsi tak mě, tím pádem i sebe. Jsme stejný, kdy ti to dojde?"

"Táhni do řitě, fakt."

"Hloupoučký Fletchere..." zakroutil hlavou.

Já jen cukala pohledem z jednoho na druhého a připadala si jak pod vlivem drog.

"No, to je ten poslední. Sem, tohle je Fletcher. Asi ti došlo, že jsou s Ashem tak nějak.. stejný."

____________________________________

ahoj

sorry, že tak dlouho nebyl díl, ale já se tak nějak nemohla dostat na komp, buďto jsem brečela, nebo doma někoho měla, takže tak:---)))

doufám, že se vám díl líbil, teď už to začne konečně bejt trochu zajímavější

i když, abych pravdu řekla, vůbec nevim, co se tam bude dít ani jak to bude pokračovat:DDDDD

jenom jedno vim a na to se vás zeptám

kdo si myslíte, že bude hodný dvojče a kdo zlý?:'DDDD

to je asi všechno

jo a ještě tenhle díl věnuju Snowflake, protože ona mi taky už věnovala díl její mrtě mega úžasný povídky a já ji prostě miluju♥♥

DANKE, VAŠE ELÍÍ XX