irTwin || a.i.

7.- První reakce

"Takže?" optal se mě Michael po nějaké době toho tichého sezení.

"Takže." povzdechla jsem. Vážně jsem netušila, co na to říct, po tejdnu známostí tady v tom městě mít kluka a ještě k tomu huliče s jeho sexy kámošema, no zkrátka jsem se moc vázat nechtěla, ale co když už vážně na lepšího nenarazím?

"Nechci toho po tobě moc." usmál se. Vážně je jak štěně.

"Já vím, Mikey." sklopila jsem hlavu a pořád uvažovala. Nevěděla jsem, co si o něm mám myslet, teď se třeba může chovat úplně jinak, než pak někdy jindy a prostě... se bojím, jo, to je ono, bojím se.

"Promiň, moc spěchám." najednou začal odstupovat.

"Buď v klidu. Jenom já jsemta nána, co se neumí rozhodnout."

"Ty nejsi žádná nána." pohladil mě po tváři.

"To si jenom myslíš." pozdvihla jsem koutek úst.

"Nehádej se se mnou."

"Promiň."

"Takže.. pro tebe asi momentálně teda bude lepší,když zůstaneme jenom přátelé, co?" navázal na tuhle šňůru konverzace znovu, tentokrát jsem to nechala na takzvané první reakci, to je to,když se nemůžu rozhodnout, přepnu na autopilota a první věc, co mě napadne, řeknu. 

"Ale tak jako zkusit to můžem." co jsem řekla, mi došlo až, když jsem to řekla. A tak vlastně proč ne? Třeba to nebude nijak špatný, naopak i přínosný. Autopilot dneska odvedl dobrou práci.

"Fakt?" rozzářil se jak reklamní poutač. 

"Fakt." zasmála jsem se jeho dětskému nadšení pro věc a objala ho.

"Slibuju ti, že tě nezklamu."

"No to bych ti radila."

"Ale nebuď drzá, holka."

"Já si budu dělat, co chci, kluku." vyplázla jsem na něj jazyk.

"Ale trest tě nemine." pohrozil mi, v tu chvíli jsem vstala a začala mu utíkat.

"To se ještě uvidí!" zakřičela jsem na něj, když jsem doběhla k nejbližšímu stromu. Taky se rychle postavil na nohy a upaloval za mnou. Rozhodně jsem nemohla dopustit, aby mě doběhl, takže jsem běžela dál a běžela jsem dokonce rychleji, než on, protože místo toho, aby se ke mně přibližoval, jsem se mu já spíš vzdalovala. Zastavila jsem u autobusové zastávky a rozhlížela se kolem dokola, kde je, rozdýchavala jsem se a když jsem ho nikde kolem neviděla, prostě jsem si sedla a čekala, kde se objeví.

"Baf." řekl mi prostě do ucha, když ke mně nepozorovaně zezadu doběhl a obmotal mi ruce kolem krku, i tak jsem se lekla. 

"Lek." otočila jsem se na něj a on mi vlepil letmou pusu. 

"Takhle mi utíkat... na to si nezvykej, Sem." 

"A nebo si na to ty zvykej."

"Taky bys mi jednou mohla utýct úplně."

"No a to by se ti ovšem nelíbilo, co?"

"Tak to stoprocentně ne. Brečel bych dny a noci, než by ses zas vrátila."

"Jo ahá... tak to někdy musim podniknout a do pokoje ti nainstalovat skrytý kamery, chci se kouknout, jak kvůli mně brečíš."

"Jsi zlá." ohnul spodní ret, přeskočil opěradlo lavičky a sednul se vedle mě.

"Já vím." pokrčila jsem rameny a zazubila se na něj.

"Neměla bys ale bejt takhle zlá, Sem, jako." založil ruce na hrudi, pořád ten stejný štěněcí výraz a ještě se k tomu zamračil, byl tak roztomilej a sladkej, že jsem z něj málem dostala cukrovku.

"Promiiiiiň." začala jsem se k němu lísat, najednou jeho uražení vyprchalo a hned mi vpadnul do objetí.

"Změníme téma, co třeba škola? Jak ti jde?" začal zničehonic mluvit úplně o něčem jiném.

"Jde mi v pohodě, jen trochu bojuju s psychoškou. Co ty? Nevypadáš na člověka, co by chtěl učit..."

"Já jsem v klidu. Jde mi to celkem dobře. A s psychoškou jsem se spřátelil až díky Ashtonovi."

"Ashtonovi?"

"Jo, ten v tom fakt umí chodit.. nevim, jak to dělá, jinak je totiž vylízanej jak somálská studna."

"Chovánim nebo rozumem?"

"Spíš rozumem, nenalitej se chová fajn."

"Co tě vlastně přinutilo jít zrovna na pedagogickou?"

"Já nevim, prostě zbožňuju ty malý dětičky cupitající po barevnym koberečku s obrázkama zvířátek,holčičky si hrajou s panenkama, kluci jezděj se svejma angličákama, kde se dá a všichni jsou tak hraví, spokojení a veselí."

páni, to bych do něj neřekla.

"Seš až moc sweet pro tenhle svět." opřela jsem si hlavu o jeho rameno a zasnila se. Třeba tohle nebude špatnej vztah. Třeba to bude ten nejlepší vztah.

"Myslíš?" uchechtl se.

"Myslet znamená hovno vědět. Jsem si tím stoprocentně jistá."

"Tak to potom jo." pokýval hlavou a zase mi dal letmou pusu.

"Hele, myslíš, že by i mně Ash poradil s tou psychologií? Fakt v tom plavu. Nedokážu se totiž naučit látku, který nerozumim."

"Určitě to nebude problém. Stejně si celej den válí šunky doma a nic nedělá. Zavolám mu a domluvi se s nim a to mi připomnělo; pořád na tebe nemám číslo." podotkl.

"Nojo, vidíš." zasmála jsem se a začala mu ho diktovat. Po vzájemné výměně čísel jsme usoudili, že půjdeme pomalu domu.

Díky naší honičce jsme to k baráku neměli tak daleko a nakonec následovalo to úžasné Rozloučení u bytových dveří, z čehož by, dle mého názoru, mohla vzniknout nějaká vícedílná, moc zajímavá série, jenom o nás dvou, jak čtvrt hodiny stojíme u kusu dřeva s klikou.

"Tak díky za dnešek, užila jsem si to."

"Já taky. A díky za tu šanci."

"Je jenom jedna, tak si ji nepokaž."

"Nemyslíš, že takhle je to mnohem lepší, než bejt jenom trapný kámoši?"

"Jak kdy hele, uvidíme."

"Stejně tě mám strašně rád."

"Vždyť já tebe taky." objala jsem ho a on mě hned zas začal líbat, přesně jako tu noc. Za chvíli jsme přestali, jenom jsme se rozloučili a já zalezla dovnitř.

_______________________________

Pardon, že je tenhle díl takovej dost krátkej

ale prostě v poslední době mám kolem sebe samý kaziče nálad a pak nemám žádnou chuť psát.

je mi to líto, ale jinak by ty díly stály za hovno:--((

teď až do pondělka jedu na chatu bez wifi, takže díl zase nečekejte

fakt se omlouvám, třeba to příští tejden bude lepší. 

snad se nezlobíte ._.

danke, vaše elíí xx