irTwin || a.i.

10.- Fáze

"Počkej." zastavila jsem ho. "Chodím s Michaelem, tohle bych neměla."

"To jako fakt?" rozesmál se. Mně to teda moc směšné nepřipadalo.

"Jo, to jako fakt." potlačila jsem nutkání protočit očima.

"Kdy se to proboha stalo?" nepřestával se smát a to mě uvádělo do rozpaků.

"Necelej tejden zpátky." pokrčila jsem rameny a doufala v nějaké pořádné vysvětlení.

Jenže veselá kopa Ashton si dál poplácával stehno a rozdýchával svůj záchvat smíchu.

"Řekneš mi, co v tom vidíš za problém? Nebo spíš vtip, jak tak na tebe koukám...?"

"Vtip? Jo, je to vtip. Tyvole, ten magor to fakt dokázal." rozesmál se znova, oči už mu slzely a mě málem taky, co se to kurva děje?

"Dokázal co?"

"Sem, nebudu ti lhát. Bavili jsme se o tobě s Fletchem a Mikem těsně předtím, než jsi ten večer přišla. Vykládal nám o tom, že seš fakt skvělá a takový sladký kecy. Taky ale pindal něco o tom, že vztah s tebou musí bejt pěkně na píču a my, že to určitě ne, ale on si stál za svym, tak my na něj ať to teda jako zkusí a on že ne a my ho prostě hecovali, dokud neřekl, že nám dokáže, že by to bylo děsný. Jako, nic proti tobě, já si na tebe už svůj obrázek vytvořil, takže nemůžu namítat, ale ten idiot se do toho fakt pustil, to je kretén." kroutil pochybovačně hlavou a šklebil se pořád a pořád a to jeho vlezlé chichotání bylo neskonale roztomilé, teda, jindy by mi to tak přišlo, ale teď jsem na to vážně neměla náladu. 

"Děláš si ze mě prdel?!" vyjekla jsem, nevěřila jsem vlatním uším. Takže jsem ho jako začala tolerovat pro tohle? Já to tušila, tušila jsem, že se z něj nemůže jen tak stát takovej slaďouš a že mi dřív nebo pozdějc vrazí kudlu do zad. Zasranej bělohlavec!

"Kéžby. Hele, uklidni se, kotě, tolik se toho nestalo." pokusil se mě objemout, ale já si potřebovala vybít vztek. Měla jsem sto chutí za ním dojít a zařvat mu přímo do obličeje, jakej je to kretén, debil, pošahanec, zkurvysyn. Takhle já nikdy nemluvila, ne, vážně, co to se mnou je?

"Nešahej na mě." prskla jsem protivně po jeho druhém pokusu o přinejmenším přehození ruky přes moje rameno.

"Ty seš asi hodně nasraná, co?"

"To kurva jsem." procedila jsem skrz zuby a obličej schovala do dlaní. Tohle je taky součást psychologie- po první fázi-vzteku, následuje druhá-lítost. Teď se mi chtělo brečet. Zlý na tom všem je, že ten magor vedle mě se v těhle mejch stavech vyzná tisíckrát líp, než já sama, čili ví přesně, jak má reagovat a ví, co mi zrovna prolejzá hlavou. Doufám, že si teď říkal tak to jsem asi posral, protože jenom díky němu jsem se teď cítila takhle mizerně. Měl radši držet hubu. 

Na jeho třetí pokus už jsem se nechala obejmout, opřela jsem se bradou o jeho rameno a neubránila slzám prorazit si cestu ven. Pohladil mě po vlasech, bylo to až překvapivě uklidňující.

"Netušil jsem, že tě to tak vezme." zamručel mi do ucha posmutněle. 

"Ani já." vzlykla jsem a zmáčkla ho ještě víc. Teď jsem ho potřebovala. Viděla jsem ho podruhý v životě, ale potřebovala jsem ho jak nikdy nikoho. 

"Milovala jsi ho?"

"Vlastně ne. Původně se mi ani nechtělo se hnát do vztahu s nim, ale.. byl tak sweet, že to prostě nešlo. Navíc, koho by nepřitáhly ty jeho sladký kecy."

"Takže na tebe platěj slaďoučký řečičky?"

"No já se nikdy moc s klukama nebavila. Teda vůbec. Takže já se, co se tohodle týče, ještě trochu poznávám." vzala jsem si kapesník a vysmrkala jsem se. Teď přišla třetí fáze- lhostejnost. Ať si dělá, co chce.

"Tak to jo.. hele ser na něj, podle mě by tě stejně po chvíli nechal."

"Fakt si myslel, že chodit se mnou by bylo hrozný?"

"Když bych měl použít jeho citaci- "Tyvole vždyť ona je strašně upjatá. Sice je fakt pěkná a docela i chovánim v pohodě, ale chodit bych s ní asi nemohl, to bych radši vojel Lucase." tak nějak no.

"To jako vážně?"

"Já bych ti nelhal."

"To snad ne. Tohle nemyslí vážně."

"Byl zhulenej, to bejvá nejvíc upřímnej." pokýval hlavou a mě bylo zas do breku, ale pořád jsem měla vztek a všechno se to prostě mísilo.

"Achjo.. já jsem fakt kráva." povzdechla jsem a vstala, abych odnesla svůj už prádný hrnek od čaje.

"Ale nejseš. Prostě jsi ještě nepoznala pravýho Michaela Clifforda."

"Ani už ho poznat nechci." houkla jsem na něj z kuchyně.

"Není zlej. Je jen vymaštěnej, to je celý. Z pohledu psychoprofíka." lusknul prstem jako nejvíc sassy queen a přivřel u toho pevně oči, prostě feeloval tu egoisticky načichlou větu.

"To řikal on o tobě taky." uchechtla jsem se a sedla si zpátky na pohovku, jenom pár centimetrů od roztomilého klučíka s perfektními ďolíčky, těžko říct, že má na světe ještě jednu svou kopii.

"Jo?"

"Jo. Když jsme se bavili o tom, že bys mi mohl pomoct s psychoškou, říkal, že seš věčně zaneprázdněnej, hard life starýho mládence, furt si leštíš kládu, seš vylízanej jak somálská studna a podobně."

"To fakt řikal?"

"Ano."

"To je fakt čůrák."

"Jo, celkem jo. A to už jsem ho jednu dobu měla fakt dost ráda."

"I u mě to tak kdysi bylo. Pak jsem zjistil, že když není zhulenej, je to v podstatě můj úhlavní nepřítel."

"Jasně... dneska bych už asi s tou psychologií (to slovo používám tak často, že už mi to leze krkem) skončila, co ty na to?"

"Jo, máš recht. Mohli bychom se vrátit k tomu, co bylo předtím, než jsem se prokecl..." zauvažoval a mně hned došlo, co tím myslel, a tak vlastně.. proč ne? Semanity konečně začne žít a ukáže tý bílý hlavě, zač je toho loket.

"Tak jo." pokrčila jsem rameny, nadzdvihla obočí a natočila se víc k němu, v tu chvíli si mě přitáhl za zátylek a pokračoval v tom, v čem jsme asi zřejmě nikdy neměli přestat.

_________________________________

okok

guys jestli se dá umřít na rýmu, už jsem tak 50x tuhá

prostě uáá

nejhorší je, že jsem řekla mamce, že klidně pudu do školy, ale nemyslela jsem to tak ._. :DDDD

fail.

nevadí

hope u like it

zejtra bude pokráčko.. snad:--)

a díky za 200 votes (myslim, že jich je 200)

jo aaaaa ještě věnování pro @_KeXa_ , páč je super a já ji myslim ještě nikdy díl nevěnovala:-))

to je vše, danke, vaše elíí xx

danke, vaše elíí xx