irTwin || a.i.

14.- My

(strašně tady píšu slovo objetí, objímat atd... ale když ono moc synonym není a tady je to hodně o tom, vim to, tak #sry) 

"Ťuk ťuk." poklepala jsem na futra dveří našeho obývacího pokoje a nakoukla přes ně dovnitř.

"Semi! No nazdar!" maminka se rozzářila jako neonový světelný název, poutač, chcete-li, v nějakém bídném motýlku na konci města s názvem Spěte Sladce, přičemž mu jedno S poblikává a to druhé už nesvítí vůbec a cena za jednu noc je rovna ceně obědů v naší škole. 

"Ahoj!" usmála jsem se a přišla ji pořádně obejmout. Chyběla mi strašně moc. 

"Kde je táta?" optala jsem se hned po tom, co jsem se rozhlédla po místnosti a zjistila, že nějak chybí.

"Je v kůlně. Něco zase kutí, vždyť ho znáš," mávla rukou. "Ani ty jeho "vynálezy" nestačím vyhazovat."

"Tak já půjdu za ním." uchechtla jsem se a ještě, než jsem tak učinila, vtrhla jsem do pokoje, který patřil mně a zároveň jsem ho sdílela s mladší sestrou.

"Bayley?" houkla jsem na ni, ale měla sluchátka, jak jinak. Přišla jsem blíž k ní a sundala jí je z hlavy.

"Co to sakra dě- Semanity! Co ty tady?!" pískla, její jedák mi taky chyběl. 

"Přijela jsem se na vás podívat,jak žijete?"

"Žijeme furt stejně, jenom bez tebe je to nuda!" plácla mě po paži, celkem to bolelo. Objaly jsme se a já vyrazila pozdravit ještě tátu.

Potichu jsem cupitala směr kůlna na naší zahradě, ale stejně by mě asi neslyšel. Když jsem se podívala dovnitř, stál tám se svářečskou maskou a kolem něj lítalo spoustu malinkých, až moc zářivých jiskřiček.

"Tati?"

Bez odpovědi.

"Tati!" zamávala jsem, aby už konečně svou pozornost přesunul na mě a opravdu se tak stalo. Všeho nechal, sundal si helmu a otřel si ruce do nějakého vyblitě růžového hadru, spíš už černého, než jakéhokoli jiného.

"Beruško! Kde ty ses tady vzala?" podivil se a přišel mi dát jedno z nejlepších objetí, které mi kdo dává (první je asi Hood nebo Clifford).

"Jsem tak jela kolem a řekla si, že se stavím..."

"No jasně ty kecko, kolik zase potřebuješ?"

"Ne, vážně, tati. Jsem tady za čistě návštěvními účely." umírnila jsem ho a pak jsme se společně vydali dovnitř.

Chvíli jsem s našima a Bay kecala v obýváku, o věcech, lidech, převážně škole a psychologii, zmiňovala jsem i Michaela, ale jen jako dotěrného souseda, co čirou náhodou sousedí i s mou třídou.

Nakonec přišla chvíle, na kterou jsem se těšilá vážně. ze všeho. nejvíc.

"Cal... bydlí pořád tady, žejo?" zasmála jsem se nad tou hloupou myšlenkou, že by měl opustit místo, které tak miluje (i se mnou).

"Jasně, že jo. Často se u nás stavuje i s Joy (Calova mamka) a nedočkavě se vyptává, kdy už přijedeš, nebo tak."

"Vážně?"

"No jo!"

"Awinky, ježiši on je tak sweet, musím za ním, třeba se ještě dneska vrátím, tak čau!" stihla jsem jim všem věnovat ještě letmou pusu a pak jsem šíleně vyběhla ven a jak retard utíkala k Hoodovic domu, jenom pár bloků od nás.

Jako jsme to dělávali za starých časů, i teď jsem přelezla jejich plot a stoupla si pod okno Calumova pokoje a sebrala malý kamínek (vždycky tam leží aspoň jeden, Calum ho tam nechává pro tyhle situace), sice je ve druhém patře, ale i tak je to celkem nízko a i lemra jako já tam dohodí.