irTwin || a.i.

6.- Malá holka

"Co to děláme?" optala jsem se, jakmile jsme přestali, což nebylo za úplně krátkou chvíli.

"Já nevim, vadí ti to?"

"Známe se tejden."

"No a?"

"No b. Nemyslím si, že je ještě správnej čas na t-" nedořekla jsem to, zase začal. Něříkám, že se mi to nelíbilo, vlastně to bylo víc, než super, ale jde na to moc rychle, vždyť se známe pár dní. 

"Už půjdu, Mikey." ježiši, Mikey zní strašně roztomile, budu mu tak říkat.

"Mikey? Tak mi ještě nikdo nikdy neřekl." roztomiloušsky se ušklíbl.

"No vidíš."

"Vidim. Zejtra jsem tu jako na koni."

"Počítám s tebou."

"Tak zatím, Sem."

"Pa." nedalo mi to a ještě jsem mu vlepila rychlou pusu na tvář, odemkla a zmizela za kusem dřeva, když se to tak vezme.

Jakmile jsem za sebou zabouchla, začala jsem se culit jak idiot. Měsíček na hnoji. Prostě jsem měla z tohodle večera vážně skvělý pocit. 

Potichu jsem docupitala do pokoje, kde jsem ze sebe jen shodila oblečení a vzala si pyžamo, holky už spaly, proto jsem se snažila být vyjímečně tichá. Nikdo se ani nehl, nikoho jsem nevzbudila a mission passed, jestli víte, co tím myslím (jestli ne, váš problém).

**

Ráno jsem, možná proto, že jsem přišla tak pozdě, vstala jako poslední, což nebývá moc často. Probudila jsem se do překvapově slunečného březnového dne a sliny-tvořící palačinkové vůně linoucí se z kuchyně. Bože můj, miluju Dess. Líně jsem se zvedla z postele a dopajdala za ní.

"No nazdar, můžeš mi vysvětlit, do kdy jsi tam trajdala?"

"Ty už jsi, koukám, kompletně nahradila funkce mojí mamky."

"No a? Mám na to právo. Pořád jsem tady ta nejrozumnější. V kolik ses proboha vrátila?"

"Čtyři, něco kolem toho, nevzpomínám si."

"Ty jsi pila?"

"Jenom málo."

"TY JSI PILA?!" vyštěkla tu větu znova, nevěděla jsem, jestli řve zlostí nebo nadšením.

"Asi pět panáků, nic víc."

"Tyvole zatleskejme všichni, Polszewisch pila!"

"Neříkej mi Polszewisch, to přijímení je strašný."

"Ty seš celá strašná, víš, brouku? Ale proto tě máme rádi, tak na, žer, než ti to vystydne." plácla mi na talíř palačinku a podala mi to ledabylým způsobem. Sedla jsem si ke stolu a vzala nutellu, bože, palačinky s nutellou bych mohla jíst pořád a navždy.

"Dneska půjdu zase pryč, můžu, mami?" trochu jsem si rýpla a mezi sousty se otázala paní vedoucí.

"Zase? Mám z tebe radost, děvče, jen běž."

"Děkuji ti."

"Přijdeš mi jak malá holka, co teprve poznává potěšení života, líbí se mi to, fakt jsem jak tvoje máma."

"Moc se v tom nevyžívej, buď tak laskavá."

"Neboj, neboj. A co Michael? Jak to s ním vidíš? Sice se tváří jako kretén, ale k tobě se chová hezky."

"Chová." uznala jsem a trochu se začervenala.

"Ještě mi řekni, že ses do něj zabouchla."