,,Já vím, že to je škaredé, ale nechceš toho holoubka zabít? Aby se netrápil."
,,Ne. Přežije mi určitě."
,,Vždyť je to ještě ptáče!"
Trochu smutně se podívám na holoubka. Jane má pravdu, že na to zranění může zemřít, a dokud bude žít, bude si vyčítat, že se kdy zranil, a jak moc ho to bolí. Hned co Jane řekla, že mi pomůže, s tou aktovkou, obvázala jsem holoubkovi křídlo obvazem, který jsem měla v aktovce.
,,Já to zvládnu." a bez rozloučení odejdu domů.
Otázka je co s tím křídlem mám dělat. Zašít? Očistit? Nechat tak? Holoubek zase začne vrkat. Sice nemůže létat, ale vypadá, že je jinak v pořádku. Pokud by mu nebylo dobře, tak by nevrkal.
Když dojdu domů, donesu mu nějaké semínka, které většinou dávám do krmítka v zimě ptáčkům.
Zobe! To je dobré znamení. Dám Holoubka do krabice s dekou, a jdu spát, protože se cítím velice unaveně, naštěstí je zítra sobota. A protože není škola, můžu si dělat úkoly až zítra nebo v neděli. V klidu si lehnu a ještě než usnu, zeptám se holoubka: ,,Věřím že se mi uzdravíš. Kdepak jsi přišel k tomu zranění? A jak to, že jsi růžový?" Holoubek zavrká, a já si povzdechnu ,,Kéž bych ti rozuměla."
Ještě chvíli holoubka pozoruji, a poté hned usnu.
ČTEŠ
Tajemný ochránce
FantasyBrzké vstávání, škola od rána až do večera, vrácení se domů a učení se na další den. Takový jsem měla život dokud mi neujel autobus a já ze školy nemusela jít pěšky a to přes les. Kdybych nešla přes les, nikdy by se mi tohle nemohlo stát... Kapito...
