Tajemný ochránce

14. kapitola

Otevřu oči, a uvidím před sebou černovlasého mladíka s korunou na hlavě.

Sednu si na postel.
,,Kde to jsem?" rozhlednu se po velkém pokoji, který má červené tapety se zlatými květy, má tu velké okno, které je zastřené rudým závěsem.
Zvednu se, a zjistím že jsem ležela na velké, bílé posteli s nebesy.

,,Co tu dělám? A kdo jsi ty?"
Počkat, co když je to jeden z těch lapků...

,,Dovol abych se představil  ,,Já jsem...", ukloní se, ale svou větu nedořekne, protože se ho pokusím praštit knihou, která ležela na stolku vedle postele.

Mladík se hned svalil na zem, ale převrátil se na břicho a usmál se  ,,Máš kuráž. U vás bys takto někoho omráčila, nebo by si ten člověk něco zlomil, ale tady to funguje jinak. My máme tvrdé kosti a jsem bratranec toho, kdo tě sem přinesl, a kdo tě zachránil před jakýmisi lotry nebo co." A začne se ze země zvedat.

,,Kde to jsem a proč?! A kdo mě to zachránil a kdo jsi ty?"

Černovlasý kluk se ušklíbne  ,,Tak nechám všech titulů a představím se takto: Král Devid, vládce Žlutého království, a ten kluk co tě zachránil je chlapcoholub, který je padnutý na hlavu."

,,Cože? Chceš si ze mě dělat srandu? " rozhlédnu se po místnosti, chytnu jeden polštář co je na posteli, a hodím ho po něm.

,,Jau! Nech toho. Nedělám si z tebe legraci!"

,,Jo tak,  tvrdé kosti, říkáš? A jaktože tě to bolí!?" nahmatám další polštář a hodím ho po něm se slovy: ,,To tě naučí, dělat si ze mě srandu!"

,,Na vlka Žlutoočka přísahám, že si z tebe srandu nedělám! Jau!"

,,Jaký chlapcoholub, jaký Žlutoočka?! Co to meleš!!?" chci sáhnout po dalším polštáři, ale ten poslední je moc velký a těžký, nemůžu ho po něm hodit, protože bych netrefila.
Ten Devid to zpozoruje a zazubí se ,,Už nemáš ty menší polštáře co?"

Usměju se na něj  ,,Nevadí, tenhle poslední polštář je lepší než ty předchozí, " a potom zařvu: ,,Protože tě s ním můžu zbít, aspoň otestujeme ty tvoje kosti!!"
Vezmu polštář a rozběhnou se s ním za Devidem.

Devid se rozeběhne k tomu zastřenému oknu, roztáhne záclony, otevře a vyletí ven.
Když doběhnu k oknu, zjistím že to není okno, ale balkón. Musím si zastřít oči, abych neoslepla z jeho září, ale zlost mě popožene vpřed. Vstoupím na balkón, a polštář mi spadne na zem, jak jsem v šoku.
Přede mnou je něco co ani neumím pojmenovat.
Malé domečky, které nejsou postavené z betonu, ale jsou dřevěné a ozdobené žlutými květy, i střechy jsou dřevěné, takové už člověk vidí jen málokdy.

,,Co to je?," vydechnu úžasem.

,,To je moje říše." odpoví hlas za mnou.

V rychlosti se otočím, a vidím Devida, jak drží v ruce polštář, kterým jsem ho chtěla před chvílí zmlátit.

,,Já jsem král této země, a nehodlám někomu lhát. Ten kdo tě zachránil, je můj bratranec, a ten chce abych se o tebe postaral, než se ti bude moct představit a podobně."

Vzhlédnu navrch, a uvidím velké vysoké věže.

Jsem na zámku.