Tajemný ochránce

7. Kapitola Edward

Je noc, a já sedím opřený o postel, nějaké holky, kterou jsem zachránil před vlky.
Je štěstí, že ta čarodějnice nestihla dokončit kouzlo.
Zavřu oči, a vidím to: ,,Cože?! Holub?! A k tomu ještě růžový?! Takhle ho kdokoliv pozná! A navíc...
,,Nekřič!! Dáš ho do klece! A ten kdo ho uvidí v té kleci a bude se ptát, co je to za ptáka, řekneš že je to vzdálená rasa, a že ho máš od strýce k narozeninám, nebo ho dostal Kamilek, to už je na tobě. A navíc, já nemůžu za to že má tak rudé vlasy!"
,,A já snad mohu?!"
,,Kdyby je měl černé, hnědé nebo blond, tak je to normální bílý holub. Ale takhle?!"
Čarodějnice zamumlá nějaké slova, a je tu klec! ,,Ještě mu dám tohle zrníčko, a už zůstane holubem navždycky," a vytáhne z kapse nějaké černé zrníčko.
,,Jak to? To se jako teď může změnit třeba za hodinu v prince?"
Čarodějnice zavrtí hlavou ,,Ne, v prince se může změnit po západu do západu slunce."
,,To se takto může měnit skoro pořád!"
,,Nemůže se měnit, když bude v téhle kouzelné kleci a bude mít tohle zrníčko! Pokud to nespolkne, tak ho nech v té kleci navždy!"
,,Počkej ujasním si to. Teď je holubem, který se může měnit v prince vždy po západu do západu slunce. Když spolkne to zrníčko, už holubem zůstane navždy. A pokud to zrníčko nespolkne, tak ho dám do té klece, kde se také nemůže změnit? "
Čarodějnice přikývne a po chvíli dodá: ,,Doporučuji ti, abys donutila prince to spolknout. Potom by ses nemusela strachovat, že kdyby ti ulétl z klece, někde by se proměnil."
,,Mělas mi dát ten jed! Bylo by to snazší!" Po chvíli nevlastní matka vytáhne dýku ,,Zabiju ho"
,,Nezabíjej, přišla bys o všechnu zábavu, jak se princ trápí!" Než se mě babice zkusila chytit, otevřela nějaká služebná dveře, a já se nějakým zázrakem dostal ven z místnosti, vlétl jsem přímo do kuchyně a otevřeným oknem(kuchařky musí větrat) ven do lesa.
Letěl jsem dlouho, až jsem našel portál do světa obyčejných lidí, kteří o našem světě ani netuší. U obyčejných lidí jsem byl jen dvakrát. Když jsem byl malý, otec mě tam vzal se slovy: ,,Kdyz se sem dostaneš, musíš se zase do šesti dnů vrátit," ,,Proč?," zeptal jsem se. Otec zesmutněl ,,Jinak by si v této zemi uvízl navždycky. Tihle lidé nesmí k nám a my zase k nim. A pokud ano, tak na šest dnů. Víc ne." Já vykulil oči ,,A proč tu jdeme, když je to tak nebezpečné?," ,,Protože z tadyma musíme sehnat nějaké ovoce, které u nás neroste. Jmenuje se banán."
,,Bananco?" Přesto jsme tu věc našly...
Ani jednou se mi to tam nelíbilo, ale neměl jsem teď na vybranou. Do tohoto světa se můžou dostat jen následníci trůnu nebo už to co na něm sedí. Můj nevlastní bratr o tomto portálu se zatím nikdy nedozvěděl a taktéž i moje nevlastní matka. Ale ta by tím portálem stejně neprošla. Není totiž muž, král či princ.
Proletěl jsem jim hned, a usadil se na větvi. Když zašlo slunce, zjistil jsem že ta větev pode mnou křupe, chytil jsem se druhé, a tím jsem zjistil, že jsem opět člověkem. Musím vymyslet co dál.
Netrvalo dlouho a uslyšel jsem křik nějaké holky, podívám se pod sebe a vidím že se na mě dívá nějaká holka a najednou omdlela. Za ni běželi dva vlci.
Co nejrychleji jsem slezl z větve, vzal palici, co ležela u stromu a začal jsem s těmi vlky zápasit. Jednoho jsem tou palici bouchl po zádech, tak silně, až zakňučel. Druhého jsem praštil po hlavě a on utekl.
Otočil jsem se opět na toho prvního, který začal vrčet, vyskočil, zahryzl se mi do ruky a utekl za svým druhem. Podíval jsem se na ruku. Krev už mi začala téct po prstech na palici. Zahodil jsem tu palici, a chytl jsem si ránu, chtěl jsem si utrhnout z někama kus látky, ale uslyšel jsem druhou holku, která něco šeptala. Utekl jsem zpátky se syčením bolestí na strom. Chtěl jsem zanadávat, ale najednou jsem zjistil, že nemám hlas. Ta čarodějnice mi ho vzala!
Pozoroval jsem ty dívky, dokud neodešly. Myslím že jsem u jedné zaslechl že tu něco bylo, možná tím myslela mě. Potom jsem usnul na stromě a ráno jsem měl zase peří.

Vzala si mě sem ta holka, kterou jsem zachránil. Nevím co mám dál dělat. Obvaz kterým mi zranění obvázala, je mi malý, protože jsem opět klukem. Zranění mě ještě pálí, ale už je to lepší. Ta holka mi krev umyla mokrým kapesníkem. Sedím opřený o postel, do které bych se nejspíš vešel vedle té holky. Včera na stromě to bylo tvrdé spaní, a než se ta holka naděje, budu zase holoubkem.
Začnu pomalu lézt k ní do postele, a než se naději usnu. Nad ránem něco u sebe ucítím, že by ta holka? Otevřu oči. Ta holka tu je, ale nedotýká se mě. Podívám se na ruku, ze které to teplo vychází.
Z prstů mi roste růžové peří.