Snědli jsme to a já se radši vypařila, protože mi přišlo že jsme pátý kolo u vozu. Ale samozřejmě že jsem se rozloučila a neodešla jen tak, nenápadně. Dominik se nabídl že se mě odveze ale Filipa z toho nebyla moc nadšená, a proto jsem ho raději odmítla. Už jsem si to šla na bus, když v tom, vedle mě přibrzdilo auto. Sjelo okénko, a tam byl Domča. Zmateně sem bakoukla do okna, a on se usmál.
(A:Alena D: Dominik)
A: Prosimtě co tu děláš? A co Filipka?
D:Už sem ti to říkal, přece tě nenechám jet busem. A na Filipu seru, dneska se chovala jak nějaká stíhačka a nevím jak ještě, no, sama si to viděla. A tímhle to už úplně dokončila.
A: Takže si jí tam prostě nechal?
D: Ne, předtím jsme se eště stihli chytit.
A:Aha to mi je líto.
D: Nemusí, a už nastup.
A:Jo už jdu.
Usmála se, a nastoupila do auta. Po cestě mi Dominik vysvětlil že to nebylo poprvé co se něco takového stalo. A že už toho měl dost. Ale i přes to všechno, bylo vydět, že mu to je přece jenom líto. Moc sem nevěděla, co říct, nebo dělat. Když už zastavil před mou bytovkou, pozvala jsem ho dovnitř, protože mi ho bylo líto, a asi nebude nejlepší aby byl sám. Sice na venek dělá drsnýho, ale city má, a uvnitř je určitě cítí. Dominik se trochu divil, ale pozvání přijal.
[Doma]
Nik seděl na pohovce, a já se šla převléct. Eště jsme si udělala kafe. A i s ním šla za ním na gauč. Pustila jsem televizi a Dominik prolomil ticho. Naše konverzace netrvala dlouho a Dominik se celkem otevřel. Až mě to překvapilo. Začal mluvit o tam jak se cítí, a zjistila sem, že je docela dost citlivej, potom mi tam začal plakat. Mě nenapadlo nic lepšího než ho obejmout. Když s brekem skončil, povídal mi o tam jak to má celkově se vztahama, a že ty kvanta holek, co prošli jeho posteli souvisel s jeho city. A takové věci. Byla jsem až fascinován, tím jej je pod povrchem. Hltala jsem každý jeho slovo co se slzama v očích řekl. Byli fajn slyšet jak se mu s každou větou ulevuje, že mu fakt pomáhá ty věci ze sebe dostat. Já si myslela že se asi moc nesvěřuje, a že je tak trochu uzavřenej do sebe. Ale že to trvá tak dlouho a že to je tak vážný, sem si fakt nemyslela. Strašně sem mu chtěla pomoct, ale nebylo jak. Ale aspoň že mu pomáhá to že ho má kdo vyslechnout. Jeho slova mě zasáhly. Říkala jsem si že to zvládnu, ale když znovu začal plakat, tak jsem začala taky. Naštěstí bylo vidět že Domča pochopil že nemá nic říkat, a jenom sennou zůstat v oběti které jsem začala. ,,Je mi tě tak líto" šeptla jsem mu do ucha s velkou bolesti v srdci. On mě jen eště pevněji stiskl a zabořil si hlavu do mého ramene.,, Díky že si mě vyslechla" utrousil mezi slzami. ,, Za to neděkuj" řekla jsem a pohladila ho po zádech. Po několika minutách jsem se uvolnili z objetí a přešli brečet. Tenhle náš rozhovor jestli se to tak dá říct, byl dlouhej a já měla za půl hodiny být v práci. Teď bych tam fakt nemohla jít, a díky bohu mám chápavého šéfa, takže mu stačilo zavolat, a on to zářídil tak, abych tam dnes nemusela. Domča mi byl vděčnej že tu sem pro něj. Já pustila film, přinesla deku pod kterou jsme se oba zachumlali, a bezeslov si užívali ten film. A to že jsme nemluvily, bylo skvělé, protože nebylo takoví to trapný ticho, ale naopak moc příjemné. Oba sme v sobě měli těch emocí tolik že bylo potřeba se sklidit, a to ticho k tomu bylo ideální.
Konec
Chyby
Slovo autora:Dneska to je takví "romantický" tak doufám že jste se do toho aspoň trochu vžijili, protože pak to má úplně jiný grády.
