Z myšlenek mě vytrhne zvonek. Jdu ke dveřím a otevřu je. Stojí tam Dominik. Teda hned co mě uvidí, tak mi věnuje objetí. "Ty vole, jsem tak rád že ti nic není. To jsi se nemohla ozvat?,, promluví Dominik. Vimaním se z jeho sevření, a lítostivě se na něj kouknu. "Promiň,, nevím co na to mám říct. Úplně se mi nechce mu říkat že ho ignoruju schválně protože si to sama potřebuju urovnat. Teda aby jste mě pochopili, tak udělat si čas pro sebe, a zvlášť z podobného důvodu je důležitý, ale tohle bychom měli řešit spolu. A já mu taky mohla říct že jedu domů, a že potřebuju být sama. To by asi pochopil, ale takhle, je pochopitelný že o mě, možná nás, měl strach. Jenže já mu to včera nemohla vysvětlovat. Prostě to nešlo. Zavřu dveře, a oba se mlčky přesuneme na pohovku. A teprve až po chvíli sezení, Dominik přeruší ticho. "Hele, chápu jestli potřebuješ čas pro sebe, ale tohle už mi prosím nedělej,, sevře mi ruce na jeho noze, a koukne na mě s něčím jako úsměvem. "Neboj,, v očích mě pálili slzy. On mi věnoval polibek do vlasů, a já jo obejmula. "Tak si zajdem na jídlo?,, promluví Dominik do objetí, a poté ho přeruší. "Když já ho zas vyzvracím,, zasměju se, i když mi po tváři stekájí slzy. On se pouze ušklíbne a začne se zvedat. Já se teda taky zvedla, a šla jsem se převléci. Když jsem oblečená šla do obýváku, ale zarazilo mě když tam nestál můj vysoký, potetovaný, hnědo oký princ. Zmateně jsem se rozhlížela okolo. "Už jdeš?,, ozval se hlas z předsíně. "Běžím,, zavolala jsem nazpátek.
[V autě]
"Kam vlastně jedeme?,, změnila jsem konverzaci. "Uvidíš,, odvětil mi Domča. "Dobře,, Proč mi to tají? Mám právo vědět kde budu jíst. Jen tak mě někam veze, a ani mi neřekne kam. Nezdvořák. I když to je ironicky, tak by mě zajímalo kam jedem. Ale potom se autem rozezněl zvuk mého vyzvánění. Volaly mi z gynekologie. Zvedla jsem to, Dominik pozorně poslouchal celí rozhovor. Sice hlaz vycházející z telefonu nemohl slyšet, ale něco málo se z mích odpovědi vyčíst dalo. Dokončila jsem hovor, a položila si telefon do klína. "Tak co?,, Zeptal se Domča. Byla jsem trochu nervózní, halou mi zase přecházelo spoustu myšlenek. "Prý se jim uvolnil termín, už na zítra.,, Dořekla, a podíval jsem se na Domču vážným výrazem. "Tak to je ale dobrý ne?,, Lehce sjel z pohledem z vozovky na mě. " Nevím, asi jo,, mikla jsem rameny. Domča mi položil ruku na stehno a usmálse. Byl to úsměv plný naděje a hlavně podpory. "Že tam půjdeš semnou?,, kníkla jsem. "To je snad jasný,, Tak Dominik má očividně jasno. "A v kolik tam máš být?,, Zeptal se zahleděný do selnice. "V deset dopoledne,, Tak jsem hypotyzovala vozovku. Bylo mi jasné že se oba topíme v našich myšlenkách. A taky to, že jak jeho, taky i ty moje směřují k tomu stejnému. K našemu dítěti. Trochu mě to děsí, nelíbí se mi ta představa, ale taky mě to strašně láká. Jsem zmatená, nevím co si o tom mám myslet. Aspoň mám Domču, který mi dal jasně najevo jeho podporu. Mám štěstí že ho mám. Stejně je zvláštní, že ještě před v celku chvíli jsme se dali dohromady vlastně z recese, a teď asi budeme mít dítě. Rodinu. Tohle je taky trochu děsiví, ale miluju ho, on mě taky, a tak to má být. "Za chvili tam budeme,, rozezněl se Domčův hlas. "To jsem ráda, už mám hlad,, Pohladila jsem si břicho.
[V restauraci]
Byla to docela obyčejná restaurace, ale šla z ní strašně příjemná energie. Byla, útulná, a tak jsem se tu cítila velmi příjemně. Oba již máme objednané, pití na stole, a už chybí pouze to jídlo. Při čekání moc nemluvíme, ale to nevadí.
Netrvalo dlouho a číšník nám jídlo přinesl. To nás taky přivedlo na konverzaci, o tom jak Dominik přišel na to, že pojedeme zrovna sem.
[V autě]
Už máme po jídle, a já ani nevracela. Hurá. A teď jedeme k Domčovi.
[U Dominika doma]
Sedím na gauči, a čekám až přijde i s mou vodou. Když přichází, tak zakopane, a celí obsah sklenice je na zemi, stejně jako Dominik. Já mu teda nepomáhá se z ní zvednout, nebo utřít tu vodu, ale směju se mu. On na mě jen hodí uražený pohled, a utírá vodu z podlahy. Poté dojde pro novou, a konečně se usadí vedle mě. Ale svěsí hlavu, a já poznám že se něco děje. Mám strach co se zase stalo, ale počkám až začne mluvit sám.
Konec
Chyby
Slovo autora: Všimla jsem si, že se zase trochu zvedla aktivita, a tak vám za to chci poděkovat, jste skvělí, jen tak dál.
