Secret [Hiddleston CZ FF ]

14. Sweet boy

Věnováno: any_zpole

Bolest hlavy to bylo to jediné na co jsem dokázala hned myslet. Zítra odjíždíme domů a dneska bychom měli ještě pár scén natočit. No nevím jestli to bude v našem stavu možné.

Slyšela jsme jak Tom vedle mě zaupěl a přitáhl si mě k sobě.

Ano celý týden jsme takhle spali a vlastně musím uznat že mi to vůbec nevadí. A komu by to taky vadilo že ? Vlastně si spíš neumím představit jak to bude doma. Na Toma jsem si zvykla a zvykla jsem si že je jenom můj. Ironické já vím.

Klepání na dveře se ovšem už nedalo ignorovat. Se zaúpěním jsem vylezla z postele a přišla otevřít, ve dveřích stála rejžova asistentka s úsměvem na rtech.

„Dobré ráno“ zvolala a já se chytla za hlavu. Hned pochopila že není něco v pořádku. „Páni tu nám to včera někdo přehnal. Nicméně práce se nezastaví a vy musíte pokračovat, přinesu něco co vám oboum pomůže, hned jsem zpátky“ zvolala a smělým krokem kráčela pryč. Chtěla jsem zabouchnout dveře ale došlo mi že by to udělalo moc bolestný zvuk na mou hlavu a tak jsem pouze lehce zavřela.

Za chvíli přicupitala zpátky rejžova asistentka, zjistila jsem že se jmenuje Monica a podala mi sklenici s lehce bílou vodou kvůli prášku. To stejné podala i Tomovi až teď mi došlo že stojí vedle mě, vlasy ještě rozcuchané od spánku. Nikdy si nezvyknu že takhle po ránu vypadá, tak sexy.

Opravdu mi po tom co jsem tu divnou věc vypila bylo líp. Dala jsem se nějak do kupy, více méně, a pak se šlo točit.

Zatím to byl snad nejhorší výkon ze všech, ale i rejža byl dost mimo tak to nechal být.

Ještě že už mi bylo zase dobře. Dali jsme si něco lehkého k obědu a vydali se zpět na pokoj.

Chvíli jsme si dělali svoje věci a já už se pomalu začala balit. Nechápu jak jsem ty věci mohla návrat do toho kufru teď to vypadá jako nemožný úkol. Už mám skoro celý kufr plný a ještě mi zbývá sbalit tak polovinu věcí.

„Soph měli bychom si promluvit “ ozval se hlas za mými zády. „Hmm a o čem ?“ otočila jsem se na svého narušitele, který byl opřený o rám dveří. „Moc dobře víš o čem“ když se zamračil všimla jsem si že se mu začínají dělat vrásky, díky tomu jsem se začala bezvedomě usmívat. Tom nechápavě nákrčil obočí ale nechal to tak. Pouze jsem pokynula aby se posadil na postel.

Chvíli jsme na sebe jen dívali, občas do očí a občas všude okolo. „No ehm nechtěl bys začít když už jsi to tu potřeboval vytahovat“ promluvila jsem nakonec. „Já-jo chtěl. Omlouvám se neměl jsem na tebe v tom klubu vyjet byl jsem opilý a... nemělo se to prostě stát“ prohlásil nakonec a rukami si projel přes obličej až po vlasy. „netušila jsem že to bylo tak špatné“ šeptla jsem a až teď mi došlo co jsem to řekla. Odvrátila jsem se aby neviděl jak jsem zrudla, ale on si evidentně myslel že jsem naštvaná, takže se postavil o snažil se mě otočit čelem k sobě. „Ne Soph nic takového jsem přece neřekl“ snažil se obhájit a pak se mu povedlo mě postavit naproti něj. „Víš že ne ale....“ nedokázal to doříct, neměl co říct. „Chápu v pohodě vždyť chodíš s mou matkou to...to by přece nešlo“ zvedla jsem ruky v obraném gestu ale v mém hlase odkapával jed. Proč ? Proč prostě neumím držet jazyk za zuby nebo prostě skrýt svoje emoce.

Zvonicí telefón vyrušil Toma, který se měl zrovna k odpovědi. Podíval se směrem ke ležel můj mobil na kterém svítilo jméno Will. Opět se zamračil. Chtěla jsem svůj mobil popadnout a zvednout mu to ať jsem pryč z téhle situace, ale Tom chytl mou ruku, která byla zrovna v pohybu čímž mi zamezil mou možnost na útěk. Teď jsem se mračila já.

„Hej co to děláš ?! Nemůžu ani zvednout telefón ?“ prsknu na něj. „Ne když spolu mluvíme.“ promluvil lehce podrážděně a nebo se mi to zdálo ?

„Co to děláš, proč bych mu to nemohla zvednout ? A stejně kdyby volala Taylor taky jí to zvedneš !“ vyjela jsem po něm. Nedokázala jsem v sobě udusit rostoucí vztek. Bylo to snad také poprvé co jsem svojí matce řekla jménem. „Už jsem to řekl a ne nezvedl !“ už křičel i on. No skvělé sousedi si určitě řeknou co je to tu za blázny. Byl to snad osud nebo náhoda ? To nevím ale po chvíli naštvaného zírání jeden na druhého Tomovi začal zvonit mobil. Věděla jsem že je to ona. A on to věděl taky.

„Copak nezvedneš to ?!“ ještě stále jsem v sobě nedokázala zkrotit ten nával vzteku. Proč jsem na něj vůbec tak moc naštvaná ? Toť otázka. „Ne“ odpověděl prostě. „A proč ne hmmm ? Stejně hned jak se tu "pobavíme" ji hned zavoláš jako poslušný pejsek protože....“ má slova zanikla v Tomových ústech. Nečekala jsem to ani jsem si nevšimla že se vůbec ke mě přiblížil. Jediné na co jsem se soustředila byli Tomovi rty.

Posadily jsme se na gauč kde jsem se na něj po chvíli obkročmo posadila a on si mě přitáhl k sobě. Líbala jsem ho náruživě a hladově. Všechny své nevyřčené emoce jsem dávala do naších polibků. Rukami jsem mu zajela do vlasů. Cítila jsem každý jeho dotek kdy mi dlaněmi přejížděl po bocích kde je také následně nechal. Tohle nemělo s žádným hraním nic společného, jestli jsem si myslela že tehdy líbal jako bůh tak teď je to extra bůh jakože mega moc extra.

Polibky pomalu přesouval na můj krk a zanechával mokré cestičky. Ani jsem si neuvědomovala že telefon už zvonil minimálně třikrát a nemám nejmenší tušení čí. Lehce mi zkousl klíční kost a následně ji olízl, nedokázala jsem udržet tichý sten což se Tomovi evidentně líbilo protože to zopakoval. Pak se vrátil zpět na mé rty a rukami se mi dostal pod tričko. Pod jeho dotekem mi naskočila husí kůže. Zkousla jsem mu spodní ret za což mi byl nazpátek také odezvou jeho sten. Moje ruce putovali po jeho hrudi úplně všude až jsem našla okraj trička. Pomalu jsem mu ho začala stahovat dolů. O bože tak ho chci.

„Hej proč ani jeden z vás-ooo to snad ne !“ rychlostí blesku jsem vyskočila do vzduchu. Nechápu jak jsem se dokázala udržet na nohou. Tom mezitím stále hověl na gauči a pobaveně se usmíval. I kdyby dala Monica vědět nešlo by zamaskovat co se tu stalo. Tomovi rty byli opuchlé a byl celý pomačkaný ale takovým tím roztomilým způsobem, navíc v očích mu hrál ten podivný lesk a já věděla že na tom nebudu jinak.

„Děje se něco ?“ vysoukala jsem ze sebe napodruhé. „Máte přijít oba dolů. Hned !“ dodala když se ani jeden z nás nehl. Ještě nějakou dobu jsem stála na místě. Zaznamenala jsem za sebou pohyb a pak štiplavou bolest na pravé půlce. Pak okolo mě prošel smějící se Tom. No to snad ne on mě štípnul ! Tak nejdřív se zdál být že nechce aby se něco takového, co se odehrálo v baru stalo znovu, ale dopustil se všeho toho tady. Pomalu jsem došla dolů.

Měli jsme jen podepsat nějaký papír aby bylo jasno že jsme tu byli na tu a tu určitou dobu a kvůli toho volali jako kdyby hořelo ? Co by se asi tak stalo kdyby nikdo nepřišel ? Už jenom při tom pomyšlení mi zčervenali líčka.

Zdravím po delší době kapitolka, ale mám toho teď hodně se školou. Ale budu se snažit psát víc protože teď mám skvělé nápady 😄.

Jen chcete happy end nebo sad end ? Jakože já nwm proč ale poslední dobou miluju sad end a upřímně se v tom sama ve psaní využívám ovšem přijde mi škoda do tohoto příběhu dat sad end takže jak chcete vy ?