DIVOKÝ LOVEC - PÁN TEMNOTY

Část 1

Mladá dívka se dívala z okna honosného sídla a její oči se zalily slzami. Z nádvoří, zrovna vyrazilo podivné procesí několika lidí v šedých kápích a pomalým krokem směřovali k nedaleké pahorkatině, na které stála šibenice. Plačící dívka, spoutána provazy, se nepřítomně dívala před sebe. Věděla, co jí čeká. Zrovna tak, jako desítky dalších před ní. Její modré oči, jí odsoudily k této záhubě. Bezcitný a krutý pán hradu, nemilosrdně vynesl rozsudek nad každou dívkou, která nesla toto znamení. 

„Musíte ho najít, paní," ozvalo se ode dveří, „musíte přivést Dragana, zpět." Ve dveřích stál starší muž, šedivých vlasů, oblečen v dobový šat a díval se na ní. Jen smutně přikývla, přijala plášť z jeho rukou a zahalila se do něj. 

„U zadní brány, máte osedlaného koně, paní. Můj syn Avram, vás doprovodí." Věděla, že to musí udělat. Musí přivézt zpět svého bratra. Právoplatného dědice a jediného muže, který ještě může zachránit, jejich království. 

 Hlavou jí proběhla dávná vzpomínka. Byli ještě děti a ona, a její dva bratři, zabloudily v lese. Tehdy poprvé, si všimla rozdílu mezi svými bratry. Dragan byl silný, nebojácný, rozhodný a připravený, postarat se o ně. Za to Lothar, ustrašený, bojácný, leč vychytralý a lstivý jelimánek, vždy dokázal náležitě využít příležitosti a těžit z bratrovy důvěřivosti. 

Tehdy se i dozvěděla něco, čemu mohla, ale nedokázala zabránit. Stará čarodějka, která je nechala přespat ve své chatrči a nechala se obelstít Lotharovou úlisností, zjistila však svou chybu příliš pozdě. Předpověděla tehdy Lotharovi, že jeho vláda nebude trvat navěky. Že se pravý král jednou vrátí a nástroj toho bude dívka modrých očí a znamení kříže na prsou.

 Lothar obelstiv svého bratra, se zmocnil trůnu a tvrdá krutovláda v jeho rukou, proměnila vzkvétající zemi ve vyprahlou a umírající zem. Lidé trpěli a hladověli. Strádali a toužili po změně. Ale právoplatný dědic trůnu, zmizel. A jen ona věděla, kde ho hledat. 

------------- 

 „Bloudíme už lesem dlouhé tři dny, Avrane. Jsem unavená, někde to tu musí být." Kira měla pocit, jakoby se stále pohybovali v kruhu. Jakoby překročily bludný kořen. Unaveně seskočila ze sedla a zadívala se do tmy.

„Někde tady..." 

„Dlouho na tebe čekám, děvenko." Ozvalo se za jejími zády a ze tmy vystoupila podivná stařena, dlouhých šedivých vlasů, spletených do dredů. 

Kira cítila, jak se ji rozbušilo srdce. Byla to ona. Pamatovala si ji, jako by to bylo včera. Bylo to dlouhých dvacet let, a ona se vůbec nezměnila.

 „Ty jsi věděla..." vykoktala a udělala krok směrem k ní. Stařena pokynula oběma příchozím, a v tu chvíli se před nimi zjevila dřevěná chatrč. 

„Hledáš svého bratra Dragana," pronesla pod vousy a postavila na stůl dva hrnky, „pravoplatného krále a jediného dědice vašeho zmírajícího království." Nečekala na odpověď.

 Moc dobře věděla, proč tu jsou. Čekala dlouho, na tuto chvíli a velmi dlouho, se na ní připravovala. Poznala už tenkrát v Lotharovi zmijí jazyk a černou duši a nikdy si neodpustila, že mu vlastně ač nerada, pomohla svrhnout krále. 

„Pomůžu vám. Udělám vše, co je v mých silách."