DIVOKÝ LOVEC - PÁN TEMNOTY

Část 37

Dny plynuly a Bianka i přesto, že se jí Dragan konečně otevřel. Že přiznal, že ji miluje, cítila, že se stále od ní drží dál. 

Dny i noci, trávil v lesích a přicházel velmi sporadicky.

 Častokrát ho vídávala na nádvoří, když seskočil ze svého koně a jeho oči, pokaždé zabloudily k oknu, ze kterého ho vyhlížela. 

Ale málokdy se stalo, aby ji navštívil. Aby za ní přišel. Častokrát ho vídávala mizet z jejich pokoje, dříve, než se probudila. 

Byla z toho zmatená. Přeci se s ní miloval. Přeci jí vypálil svou značku kříže do prsou. Vůbec tomu nerozuměla. 

Nepřítomně si sáhla na svou hruď. Jeho značka, ji pokaždé na jeho přítomnost upozornila. Pokaždé, když byl poblíž, jakoby se rozpálila, a polilo ji příjemné horko. 

Lehla si na postel a unaveně se zadívala do krbu v rohu místnosti. Tentokrát ho nepromešká. Tentokrát ji nezmizí, jako již tolik předešlých nocí. Nedovolí, aby ji spánek přemohl, a ona ho opět propásla.

 Po několika hodinách čekání, ji ale spánek zdolal, a probudilo ji až praskání dřeva v krbu. 

Sáhla si na svou hruď. Jeho značka, ji hřála a pálila do prsou. Otevřela oči a vystřelila do sedu. Stál nad ní, a jeho oči, ji propalovali pohledem. 

„Dragane!" vydechla a vzpřáhla k němu ruku.

 Zaváhal. Bylo vidět, že nečekal, že se Bianka probere. Na chvíli to vypadalo, že se opět otočí a zmizí, ale nakonec si jen povzdechl, a přisedl vedle ní. Omámeně k ní vztáhl ruku a třesoucími prsty, ji pohladil po tváři. 

„Neměla by ses na mě dívat takhle," zašeptal, „nezasloužím si to. Nezasloužím si nic z toho, co ke mně cítíš."

 Bianka jen zatřásla hlavou, a přidržela si jeho ruku na líci. 

„Miluji tě, Dragane. Cožpak jsi to ještě nepochopil? Cožpak nevíš, co cítím?" z očí se jí spustily slzy.

 Jen je zamyšleně setřel z její tváře a zavřel oči. Samozřejmě, že to věděl. Jinak by tady ani nebyla. Jinak by se již dávno smažila, v ohni pekelném. Protože, kdyby ho opravdu nemilovala, nemohla by nikdy přežít jejich spojení. 

„Je to již více, jak dva měsíce, a ty se mi celou dobu vyhýbáš. Proč?" zavzlykala.

 Po tváři mu přelétl bolestný úsměv. Miloval ji více, než si kdy dokázal představit. Vlastně již ani nedoufal, že toho bude ještě někdy schopen. A přesto, tato dívka, v něm dokázala probudit city, o kterých si myslel, že mu jsou zapovězeny. 

„Protože si tě nezasloužím, Bianko." Vydechl. 

Jedna slza, překonala hradbu jeho řas, a skutálela se mu po tváři. Překvapeně ji setřel a zatřásl hlavou. 

Tohle nechtěl. Tohle opravdu nechtěl, a i když by měl být šťasten, jeho kamenné srdce, svíralo úzkost a strach. 

Jen on, to poznal. Jen on věděl, co dopustil. Čeho byl příčinou. I když ona ještě stále nic netuší. I když ona o tom ještě nemá ani ponětí, on již dávno poznal, že čeká jeho dítě.