DIVOKÝ LOVEC - PÁN TEMNOTY

Část 52

Oheň v krbu, již pomalu dohasínal, když se Pán temnot probudil.

 Otevřel oči, a podíval se na spící dívku, v jeho náručí. To, co se předešlé noci stalo, ho zcela vyvedlo z rovnováhy. 

Bylo to poprvé, kdy se probudil po boku spící dívky. Poprvé, kdy mu nestačilo jen to, aby uspokojila jeho potřeby. A poprvé, kdy i on, cítil tak nesmírnou touhu uspokojit její, až ho to vyděsilo. 

Spokojeně oddechovala v jeho náručí, a on se nemohl nabažit toho pohledu. Byla krásná. Křehká. A přeci, tak silná.

Zamyšleně ji odhrnul mokrý pramen vlasů z obličeje a zadíval se na jeho značku, na její hrudi. Věděl, že se to mohlo stát pouze jedním, jediným způsobem. Musel se s ní již spojit.

 Poznal, že nelže, když řekla, že zde, v podsvětí, hledá muže, kterého miluje. Avšak, poznání, že by to měl být on, nemohl uvěřit.

 On nemiluje. Nikdy nemiloval. Tato, a vlastně jakákoliv emoce, jsou mu zcela cizí. Zapovězeny. A přesto? 

Zatřásl hlavou k odporu. Strach, který posedl jeho duši, když se s ní miloval, přeci pociťovat neměl. Neměl by se o ni bát. Nemělo by mu na ní záležet. A už vůbec, by po ní neměl toužit.

 Zoufale si prohrábl rukou vlasy, a zhluboka vydechl. Tato dívka, se milovala se samotným ďáblem, a přežila to. Jeho oheň, ji neublíží. Jeho náruživost, ji nezabije. A jeho touha, působí na ni tak, že sám zůstává udiven. 

„Měla by ses najíst." Zašeptal, když si všiml, že otevřela oči. 

Druhá z dívek, kterou Bianka poznala předešlého dne, zrovna prostírala na stůl. A její překvapený a rozpačitý pohled jejich směrem, vypovídal o tom, že něco takového, je pro ni zcela neznámé. 

Pán temnot, láskyplně objímající dívku, spokojeně ležící v jeho náručí, bylo něco, co ještě nikdy neviděla.

 „Můžeš jít, Rosano. Až tě budu potřebovat, zavolám tě." Pronesl jejím směrem, aniž by odpoutal zrak, od Biančiny tváře.

 „Tvé dítě..., potřebuje jíst." Zamumlal zamyšleně a zamračil se. 

„Ty..., ty víš?" vydechla Bianka a její oči, se rozšířily v úžasu. 

Samozřejmě, že to věděl. Poznal, že čeká dítě, již když ji poprvé spatřil. Cítil to. 

„Přede mnou, není možné, cokoliv utajit, Bianko. Zapomínáš na to, čím jsem?" 

Vysoukal se zpod jejího těla a oblékl dlouhý, černý háv, který převázal v pase.

 Zadumaně přešel ke krbu a zadíval se do plamenů. Po prvé v životě, se mu stalo, že je něco, na co si nedokáže dát odpověď. 

Její těhotenství, a značka na její hrudi, ho zcela vykolejilo. 

Dítě, v jejím lůně, bylo jeho. Byl si tím tak jist, jakože si byl jist tím, že není možné, aby si nepamatoval jeho početí. 

Bránil se tomu zjištění od chvíle, kdy ji poprvé spatřil. Od prvního momentu se bránil tomu, aby si dokázal přiznat, že jen pouhá její přítomnost, vyvolala v něm neznámé pocity.

 On přeci necítí. Netouží a nemiluje. A přeci..., nedokázal ji odolat. 

„Chtěl jsem tě zabít." Zašeptal najednou, aniž by se otočil.

 A byla to pravda. Tak moc, si chtěl dokázat, že není možné, aby samotný ďábel, ocitnul se v područí svých pocitů. 

Tak moc, že i když věděl, že zhyne v jeho objetí, stejně se s ní spojil. 

A zjištění, že vše, co vytanulo mu na mysli, je pravda, bylo bolestné a zdrcující. O to víc, když si uvědomil, že ani tuto emoci, by neměl pociťovat.

 Neměl by cítit, nenávist sám k sobě za to, že ji chtěl zabít. Neměl by cítit nic. Ani ten neskutečný chtíč, ji uspokojit. Ani strach, že jí ublíží. 

A už vůbec, by neměl pociťovat touhu po tom, aby mu patřila. Aby nikdy neodešla. Aby ho milovala.