DIVOKÝ LOVEC - PÁN TEMNOTY

Část 35

Dragan vysedl na svého koně a natáhl si kápi přes hlavu. Na moment zaváhal, ale pak podal Biance ruku a vysadil ji před sebe.

 „Teď teprve poznáš, kdo doopravdy jsem. Vezmu tě na svoji spanilou honbu." Zařval a pobídl koně. 

Bianka vykřikla hrůzou a zavřela oči, když udělal krok do prázdna a skočil s vysoké skály dolů. Jeho kopyta se vznášela ve vzduchu, a řítil se střemhlav do údolí. 

Chytla se Dragana pevněji a přitiskla svou hlavu, na jeho hruď. Okolo nich svištěl vítr a blížící vichřice, pomalu ohýbala koruny stromů.

 Lesem se valil jakýsi temný mrak. A do toho všeho rámusu, ze svištící vichřice a hromů, byl slyšet hřmot jezdecké družiny. Štěkání psů, kvílení vlkodlaků a naříkání. Strašlivé hučení, sténání, skřípot, a děsuplný chechot démonů. 

Vichr lámal stromy, a těžkými mračny pokrytou oblohu, křižovaly blesky. Běsnění živlů, vyvolávalo v Biance hrůzu a strach.

 Běželi tak rychle, že nestačila vnímat okolí i čas. Tiskla se k Draganovi, a kdykoliv vzhlédla a spatřila podivné tvory, prohánějící se kolem, rozbušilo se ji srdce. 

Najednou, jakoby mávnutím kouzelného proutku, všechno utichlo. Odvážila se vzhlédnout a rozhlédla se kolem.

 Ponuré okolí, plné mrtvých a holích stromů, ji nahánělo hrůzu. Dragan seskočil z koně a pomohl ji dolů.

Stály pod vysokou, černou skálou, která vypadala, jako samotná brána do pekel.

 „Ještě nikdy, jsem sem nikoho nevzal. Ještě nikdy, jsem o tomto místu, nikomu neřekl." Pohladil ji po tváři a na moment zavřel oči. 

V jeho tváři, bylo znát, že mu to připomnělo, něco velmi zlého.

 „Tady..., v těchto místech, mě můj bratr Lothar, zavraždil, Bianko." V jeho očích bylo tolik bolesti a smutku, jaké tam snad ještě nikdy neviděla. 

Natáhla ruku a dotkla se jeho tváře. Na moment se ji zdálo, že se mu zaleskly oči. Zamrkal a zatřásl hlavou. 

„A tady, mě Jadwiga našla, a poté..., přivedla zpět. A tady..."Pohodil hlavou na skálu za sebou, „Tady..., se nachází brána na druhý břeh. Brána do pekel, Bianko."

 Unaveně si povzdechl a opřel se lokty o svého koně. Vypadalo to, že hledá slova, kterými dokázal vyjádřit, co cítí. 

„Nejsem už král této země. A nikdy, už jím nebudu. Jadwiga mě přivedla zpět, ale nedokázala mi vrátit, mou duši. Patřím tam. A tam také skončím, jestli mne někdy přestaneš milovat. Jestli mne někdy zradíš, Bianko." 

Otočil se na ní s tváří zkřivenou, do bolestivé grimasy. Ve tváři se mu zračilo tolik emocí a citu, že nevěřila tomu, že žádné nemá. 

„Mé srdce, je ztvrdlé na kámen. Nedokáži milovat a cítit." Zašeptal po několika dlouhých vteřinách a zadíval se do její tváře. Jen zatřásla hlavou k odporu. 

„Ale přesto...," pokračoval, se slzami v očích, „Přesto..., nedokáži na tebe přestat myslet. Nedokáži si představit, že bych tě ztratil. Nedokáži si jen na malou chvíli připustit, že bys nebyla moje."

 Natáhl ruku a třesoucími prsty, přejel po její tváři.

 „Cítím. Cítím nesmírnou touhu, po tvé lásce. Tolik po tobě toužím. Po tvém těle. Po tvých polibcích. Po tom, abys ty, milovala mě."