DIVOKÝ LOVEC - PÁN TEMNOTY

Část 40

„Mí poddaní..." zařval Dragan do ticha a podíval se dolů, do údolí. 

Okolní krajina potemněla a z černočerné oblohy dopadaly na zem proudy vody. Rudé světlo desítek blesků, ozařoval déšť tak, že to vypadalo, jakoby se na zem snášel ohnivý závoj, který rázem pohltil celý kraj. 

Přehodil si kápi přes hlavu a pobídl svého koně. 

Moc dobře věděl, co ho čeká, a nedokázal tomu zabránit. I když by mohl, ale nedokázal to. Nedokáže zabít ženu, kterou tolik miluje. 

Na moment zavřel oči. Nemohl tomu uvěřit. On miluje? Jeho srdce znovu bije a znovu pociťuje, jak mu krev proudí v žilách. Nikdy by nemohl zplodit dítě, kdyby tomu tak nebylo.

 Jeho značka na prsou se znovu rozpálila a vzplál i jeho plášť. Udělal krok do prázdna a řítil se ze skály dolů. Kopyta jeho koně, se ani nedotýkala země.

„Je čas..." zařval mocně, „abyste mě doprovodily na druhý břeh." 

 Jeho kůň ho nesl temnou krajinou, za příšerného zvuku kvílení, jeho poddaných. Teprve když dorazily k černé skále, se zastavil. 

Dragan se rozhlédl kolem a hlavou mu proběhla dávná vzpomínka, na  zradu jeho bratra. Tady ho zavraždil, aby se mohl zmocnit jeho trůnu. Jak moc, tohle místo nenáviděl.

 Rukou se dotkl v místech, kde se nacházelo jeho srdce. Znovu to cítil. Znovu cítil tu bolest a zradu. 

„Čekám tu na tebe, Dragane." Ozvalo se za jeho zády, když seskočil z koně. 

„Jsem Divoký Lovec. Démon. Nejsem..." 

„Člověk?" Přerušila ho Jadwiga a vystoupila z pod stínu mrtvých stromů. „Možná ne, ale tvé srdce se konečně probudilo. Miluješ. A jsi milován. To nemůžeš popřít." 

„Phe! Milován?!" zavrčel Dragan a jedním máchnutím ruky, umlčel své poddané. 

Měl Jadwigu rád. Věřil jí. Byla to mocná čarodějka, ale tentokrát se mýlí. 

„Nebyl bych tu, kdyby tomu tak bylo, Jadwigo. Mí poddaní, si pro mne přišly. Přišli mne doprovodit na druhý břeh. Přišli si pro mě. Pro svého pána, a já, jsem nucen je vyslyšet." 

Sevřel pevně uzdu svého koně tak, až mu klouby na rukou zbělaly. Zamyšleně ho pohladil po hřbetu, a pak překvapeně setřel jednu slzu, která mu stekla po tváři. 

„Jsi tu, protože tě tvůj bratr znovu oklamal. Jeho černá magie. Nikdy bys přeci nemohl počít dítě, Lovče, kdyby tomu tak nebylo. Věř svému srdci, které znovu začalo bít. Věř jí. Musíš znovu začít věřit na lásku a důvěřovat lidem. Sobě." 

„Věřit..." zašeptal Dragan zamyšleně, aniž by zvedl hlavu a zamyšleně svého koně hladil po hřbetu. „Miluji ji, Jadwigo. Miluji ji, a právě proto, musím jít." 

Jadwiga jen zatřásla hlavou a povzdechla si. Věděla, že nemá jinou možnost. Kdyby ji nemiloval, už dávno by ji zabil a vzal si ji sebou na druhý břeh.

 „Nepřestávej věřit. Tvůj osud se naplní, Dragane." Vykřikla, dívajíc se na něj, když znovu naskočil na svého koně.

Chvíli si ji prohlížel smutným pohledem a pak jeho oči zaplály jako dva uhlíky. Zvrátil hlavu a zařval. Znamení na prsou se rozhořelo a jeho černý plášť, se po chvíli změnil jen v hromádku prachu. Celé jeho tělo se pokrylo krvavými prstenci žil a rozpálilo se do běla. Vypadal hrůzostrašně. Nebezpečně a děsivě.

 „Jsem pán temnot, Jadwigo. Jsem samotný ďábel. Může mne takto milovat?!" Vykřikl do ticha mocným hlasem a pobídl svého koně.