DIVOKÝ LOVEC - PÁN TEMNOTY

Část 45

Bianka popotáhla a utřela si mokrý obličej, plný slz. 

Nevěděla jak dlouho, se již nacházela v oné místnosti bez oken, do které ji Morsus po té, co mu to Pán temnot nařídil, uvrhl.

 Ovšem, její vyčerpanost. Hlad. Únava a chlad, nepůsobily na ni moc dobře. Byla prokřehlá. Hladová a unavená. 

Najednou se se skřípotem otevřely dveře, a dovnitř vstoupil onen podivný tvor. Přistoupil až k ní a dloubl ji kopím, aby se přesvědčil, zda je ještě živa. 

„Vstávej! Pán tě chce vidět!" zavrčel, a, zpod kapuce, se zaleskl pár zlověstných očí.

 Bianka se vysíleně sesbírala ze země a vypotácela se dveřmi ven. 

Vedl ji dlouhou chodbou, podél královského sálu a zastavil se na konci chodby. Zaklepal na těžké dubové dveře, a když se z vnitra ozval čísi hlas, nastrkal ji nevybíravě dovnitř. 

Znovu ji dloubl kopím do žeber tak, až se neudržela na nohou a spadla na všechny čtyři.

 Najednou se Bianka neodvážila zvednout hlavu. Sama nevěděla, zda je to vysílením, nebo strachem z toho, co ji zde čeká.

 Nicméně, teplo, které vycházelo z obrovského krbu v rohu místnosti, na ni zapůsobilo tak, že ji po tváři stekla slza. 

Nahlas polkla, když její pohled zavadil o pár černých bot a zvedla hlavu vzhůru. 

Pán temnot si ji prohlížel přimhouřenýma očima a vypadalo to, že o něčem přemýšlí. 

„Vstaň!" poručil, a když se unaveně zvedla ze země, jen zatřásl hlavou. 

Nevěděla, co si o tom má myslet. V jeho očích nebylo ani trochu citu a náklonnosti. Jeho pohled byl ledový, jako led.

„Svlíkni se!" Zavelel znovu, a ukázal na dřevěnou káď, plnou horké vody.

Když zaváhala, něco zabručel ke dveřím, a dovnitř vstoupily dvě podivné ženy. Vypadaly trochu jako divoženky, nebo lehké děvy.

 Pokynul jim rukou, a obě dvě se jaly svlékat její šat. 

Bianka neměla ani sil odporovat. Poslušně se nechala vysvléci a ponořila se do horké vody.

 Ani nevnímala, jejich snahu o to, smýt z ní, několikadenní špínu. Horká voda, působila na ní, jako uspávací prostředek. 

Přestala vnímat okolí. Čas. Realitu. A její mysl, ponořila se do hlubin spánku. 

Vzbudilo ji, až praskající dřevo v krbu.

 Opatrně otevřela oči a nasála vůni nějakého pokrmu. V břiše jí zakručelo hlady. Ležela na obrovské posteli, přikryta kožešinami, a když se pokusila vstát, zjistila, že je zcela nahá. 

„Spala jsi dva dny." Ozvalo se z druhého konce místnosti. Stála tam jedna z dívek, a prohlížela si ji žárlivým pohledem. 

„Zajímalo by mě, co přimělo Pána temnot, aby tě nechal žít. Co ho vedlo k tomu, že se k tobě chová takto." 

Cedila skrz zuby naštvaně. I Bianka poznala, že z ní mluví žárlivost a vztek. 

„Pán temnot je můj. To já, mám právo na to, obšťastňovat jeho tělo. Já mám právo na to, být v jeho posteli a obcovat s ním. Měla bys zmizet, než bude pozdě. Nedovolím, aby mi ho kdokoliv vzal." 

Vypadala skoro nepříčetná zlostí. Kdyby pohled zabíjel, jistě by již byla mrtva.

 „Tak dost, Riano. Zmiz!" Ve dveřích stál Pán temnot, a z očí mu šlehaly blesky.