DIVOKÝ LOVEC - PÁN TEMNOTY

Část 43

„Kde to jsem?" vydechla Bianka a vystrašeně se rozhlédla kolem.

 Byla v nějaké studené a nehostinné místnosti. Zdi byli z neotesaného kamene. Hliněná podlaha a jediný otvor zde, bylo malé okénko, v dřevěných dveřích.

 Zatřásla se zimou a přikrčila si nohy pod bradu. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, jak se sem vlastně dostala. 

To Dragan. Muž, kterého tolik milovala, ji sem zavřel. Odvezl ji sem, a pak ji bez jediného slova, strčil do této díry. 

Po tváři jí stekla slza. Nemohla uvěřit tomu, že to udělal. Že si ji nepamatuje. Jeho tvář byla studená a bez emocí. A musela přiznat, že z něj šel strach.

 „Dragane." Zavzlykala a popotáhla. 

Byla jí zima a v břiše jí kručelo hlady. Nevěděla ani, jak dlouho již zde vězí. Noc zde nestřídal den. Nebylo slyšet ani zpěv ptáků. Ani šustot lesa. Bylo zde mrtvolné ticho. 

„Zvedej se! Pán si přeje, tě vidět!" ozvalo se najednou do ticha, když se těžké dubové dveře otevřely. 

Ve dveřích stála podivná postava, zahalená v černou kápi. 

Těžký a tísnivý pocit, posedl její duši, když zahlédla jeho průsvitnou tvář s temně pichlavýma očima. Hrubě ji popadl za rukáv a vystrkal jí ze dveří. 

„Kam..., kam mě vedeš?" zavzlykala a ustrašeně se rozhlížela kolem. 

Vedl ji temnou kamennou chodbou, osvětlenou pouze loučemi.

 „Mlč a doufej, že pán bude dobrého rozmaru." Vrčel za ní a neustále jí postrkával svým kopím vpřed. 

Bianka klopýtala zemdlena únavou, strachy a nevyspáním. Co chvíli se jí podlomila kolena, ale kopí toho podivného tvora, ji nenechalo vydechnout. 

„Stejně se divím, že jsi ještě živa. To není pánovy podobné. Zřejmě má s tebou zvláštních úmyslů." Jeho hlasitý smích, se odrážel od skal, a jeho ozvěna, ji připadala ještě hrozivější.

 Najednou se před ní otevřelo kruhové prostranství. Kolem dokola plály hořící louče a v čele, nahoře, na vysokém trůnu, seděl on. 

Zalapala po dechu. Najednou měla pocit, že se jí nedostává dostatek vzduchu do plic. Ten pohled, byl děsivý. Sám pán temnot se na ni díval svým ledovým pohledem a v jeho tváři, nebylo znát sebemenšího náznaku emocí. 

„Tak hni sebou!" zavrčel opět hlas za jejími zády a dloubl jí kopím mezi lopatky. 

Zapotácela se, sotva se držíc na nohách a padla na všechny čtyři. Chvíli jen tak klečela s hlavou skloněnou, snažíc se popadnout dech. Jen nevěděla, jestli ten nedostatek vzduchu zapříčinila její vyčerpanost, nebo strach. 

Klečela pod trůnem Pána pekel a neodvážila se zvednout hlavu. Cítila, jak ji srdce divoce bije do hrudi. 

„Nikdo se neodváží vstoupit do mého království!" zaburácel Draganův hlas, nad její hlavou, „co tu tedy pohledáváš?!" Tón jeho hlasu, byl hrubý, lhostejný a ledový, jako led. 

Bianka pomalu zvedla hlavu. Pomalu, ale cítila, jak se jí celé tělo samovolně třese. Nedokázala tomu zabránit. 

Vypadal majestátně. Zlověstně a nebezpečně. Seděl na dřevěném, vyřezávaném trůnu, s jednou rukou ledabyle opřenou o koleno a vzhlížel k ní dolů. Jeho oči ji propalovaly pohledem tak, jakoby se jí díval až na dno její duše. 

„Jestli nechceš skončit v temné kopce smrti, tak mluv!"