DIVOKÝ LOVEC - PÁN TEMNOTY

Část 39

Dragan přitáhl otěže a podíval se na oblohu. 

Jasně modrá obloha, náhle začala tmavnout před jeho očima. Jeho psy začali nervózně pobíhat kolem a zhluboka vít. 

Nadechl se, zavřel oči a zvrátil hlavu k nebi. Pravou ruku si položil na prsa v místech, kde se nacházela jeho značka. Ještě nikdy necítil tak zvláštní pocit. Takový divný tlak na prsou.

 Otřásl se, jakoby na něj sáhla smrt. Po celém těle mu přejel mráz a jeho dech se začal pomalu zvyšovat. Nedokázal zastavit ten nutkavý a naléhavý pocit, zhluboka nasávat vzduch do plic. 

„To není možné." Vydechl do ticha. 

Jeho kamenné srdce mu bušilo do hrudi, jako zběsilé. Náhle měl pocit, že jeho tlukot cítí až hluboko v krku. Tep ve spáncích, mu začala tlouci tak mocně, že to na moment přehlušilo i příšerné vití, jeho psů. A jeho poddaných. 

Strašlivý, srdce rvoucí zvuk, se pomalu a stále přibližoval. Zlověstné kvílení duchů. Ostrý štěkot nestvůrných psů. Kvílení mrtvých duší, vyžlat a umrlců, se stále blížil. 

Náhle jeho tělem projelo urputné horko, a usídlilo se na jeho prsou. Jeho značka se rozpálila do ruda tak mocně, že na něm vzplál jeho černý plášť.

„Bianko!" vykřikl mocně a vystřelil ruce vzhůru.

 V tu chvíli, obloha potemněla a prudký déšť, začal skrápět jeho tělo. Silný vichr, lámal stromy a v jeho nemilosrdném svistu, se zlověstné kvílení, zdálo být ještě hrozivější. 

Dragan se zadíval dolů ze skály, na své poddané. Podivná družina se zastavila a vzhlédla vzhůru. Přišli si pro něj. Věděl to. Přišli doprovodit svého pána na druhý břeh. 

Po tváři mu stekla slza. Nedokázal uvěřit tomu, že se to mohlo stát. Však ji tolik věřil. Tolik ji miloval, a ona ho zradila. Zradila jeho lásku, jinak by tu nebyli. 

Nikdy se jeho družina neobjeví dříve, než ji sám povolá. Nikdy nesmí vstoupit na svět, bez jeho svolení. Jen v jednom případě. Když musí samotného pána temnot, doprovodit do podsvětí.

 Dragan zaklonil hlavu a napřáhl ruce k nebi. Z jeho hrdla, se vydral nepřirozený a strašidelný řev bolesti.

 „Nemůžu to udělat!" Odpověděl na naléhání svých poddaných, které mohl slyšet jenom on.

 Žádali si její smrt. Smrt, která by zabránila jeho trestu. Jen kdyby ji zabil. Kdyby ztrestal její zradu, a přijmul ji do své družiny, mohl se vykoupit.

 „Nemůžu! Čeká moje dítě." Kvílivý zvuk a děsuplný jekot, se znovu rozezněl. 

Divoký Lovec. Pán temnot, počal dítě? Sám tomu stále nemohl uvěřit.

 Bylo to něco zcela nemožného. Něco, s čím nepočítal. 

I když byl šťasten, když to zjistil, věděl, že je to něco, co si jako pán podsvětí, nemůže dovolit. Lásku. Cit. Emoci. 

Mohl počít jenom z čisté lásky. Jenom, pakliže se jeho srdce a duše zcela oddala oné ženě. Zcela a beze zbytku. 

Byl ztracen a věděl to. Daroval ji své srdce, i svou duši, a přesto, toho nelitoval. I když si byl vědom toho, že již není cesty zpět.