DIVOKÝ LOVEC - PÁN TEMNOTY

Část 13

„Ďábel." Zvolal někdo a lidé se s hrůzou dali na útěk. Jezdec pobídl svého koně, a ten se pomalým krokem rozešel prašnou ulicí. 

Nikdo se neodvážil, podívat se mu do očí, zvednout hlavu, když okolo něj prošel, nebo se jen pohnout. Okenice se před ním s vrzotem zavíraly a výkřiky hrůzy, provázely každý jeho krok.

 „Démon. Satan. Přízrak." Ozývalo se ze všech stran. Jezdec se zastavil několik metrů, od skupinky mužů, kteří vlekli dívku, svázanou provazy. Byla to ona. 

„Dragane." Vykřikla, když ho uviděla a po tvářích, se ji začaly kutálet potoky slz. Muži jakoby znejistěli. Najednou nevěděli, co mají dělat. Strachy, se nikdo nemohl pomalu ani hnout z místa.

 „Králi..." zvolal někdo, „můj, králi." Od jedné chatrče se odlepil starší muž a poklekl před jezdcem.

 Několik dalších lidí, se odvážilo k němu pohlédnout, a když si uvědomili koho vidí, s úctou se klaněli k zemi. 

„Je to člověk." Prohodil nejistě jeden z mužů, táhnoucích dívku, k ostatním.

 „Nemusíme mít strach, je to jen lidská bytost." Dokončil a zuřivě zatáhl za provaz tak, až Bianka s výkřikem, padla k zemi. 

Jezdcovi se zaleskly oči hněvem. 

„Ustup stranou, dobrý člověče. Můj hněv, není mířen k tobě, ani k ostatním. Tak ustup." Pronesl klidně, k překvapenému muži, který se klaněl před svým pravým pánem. 

A když Bianka znovu vykřikla a její trýznitelé, se pohnuly vpřed, vymrštil ruku vzhůru. Obloha zčernala a rozfoukal se prudký vítr. Desítky blesků, se křižovaly nad jejich hlavami a spustil se prudký déšť. 

„Zabiji ji, jestli hned neodejdeš." Zasyčel jeden z nich a vytasil z pod pasu dýku. Jezdec se zhluboka zasmál. Jeho smích přehlušil i burácející hrom. 

„ Ty si myslíš, že mě můžeš o něco žádat? Že máte nějakou naději, nade mnou vyhrát?" Prudce pohnul rukou a muži vylétla dýka z dlaně.

 Překvapeně se podíval za jezdce na koni a než se stačily vzpamatovat, nějaká zvláštní síla, je odmrštila stranou.

 „Dragane." Zavzlykala Bianka, když se sehnul z koně a posadil si ji před sebe. Byla skoro nahá. Jen dlouhá, rozervaná košile, halila její zkřehlé tělo.

S úlevou, na malý moment, ponořil svou tvář, do jejích vlasů. Ještě nikdy, snad neměl o někoho takový strach, jako teď. Byl to pocit, který zažíval poprvé v životě. 

Pomalu otočil svého koně a zadíval se ulicí, mezi chatrčemi, ze kterých opatrně vylézali zvědaví lidé. Poznali ho. Poznali svého krále. 

„Divoký Lovec." pronesl někdo do ticha. 

„Pomoz nám. Vrať nám víru a svobodu. Nech nás doufat." Ozývalo se ze všech stran, když kráčel pomalu ulicí.

 „Vrať této zemi klid a mír. Vrať nám víru v budoucnost, Divoký Lovče. Vrať nám naději, náš králi."

 Dragan se zastavil na konci ulice a otočil se. Byl to smutný pohled, na jeho dříve, tak spokojený lid a šťastnou zemi. Jeho poddaní, byli zlomení a vystrašení lidé a jeho zem, byla černá, jako duše jeho bratra.

Vzhlédl vzhůru a v dáli, kam lidské oko nedohlédlo, ho spatřil. Seděl na koni a díval se na něj. I na tu dálku, cítil nenávist a krutost, kterou v sobě měl. Věděl, že ho vidí. A také věděl, že to není naposledy.