DIVOKÝ LOVEC - PÁN TEMNOTY

Část 49

„Bianka z Borku." Zašeptal Pán temnot její jméno pomalu, jakoby ho převaloval na jazyku.

 Chvíli si ji zamyšleně prohlížel, a pak ji najednou bez dalšího varování popadl do náručí a položil ji na postel.

 Frekvence jejího dechu, ho vyváděla z rovnováhy. Klečel nad ní, a prohlížel si její třesoucí se tělo. 

Poznal, že to není ze strachu, k jeho osobě, ale z čisté a syrové touhy, po něm. Udiveně si odfrkl.

 Něco takového, bylo pro něj zcela nové a vzrušující. Omamné.

Z jejího hrdla vycházely vzdechy touhy, a jeho to naprosto odrovnalo.

 „Chci se dívat, Bianko z Borku, jak laskáš, svoje tělo." Zavelel, ale v jeho hlase byl notný podtón smyslnosti. 

Čekal, že se bude zdráhat. Že její čistota, ji nedovolí, něco takového, ale k jeho překvapení, se mýlil. 

Zavřela oči a začala pomalu svými prsty přejíždět po svém těle. 

„Nepřestáváš, mě udivovat." Vydechl a hltal pohledem, ten obraz.

 Přejížděla prsty po svém krku. Ňadrech. Břiše. Po svém podbřišku, a s každým dalším pohlazením svého těla, vydral se z jejího hrdla, vzrušený sten. 

Přistihl se při tom, že přestává zvládat nápor vzduchu, deroucí se, z jeho plic. 

„Pokračuj, Bianko z Borku. Chci vidět víc." Vysoukal ze sebe a roztáhl její nohy. 

Při pohledu, který se mu naskytl, by přísahal, že jeho kamenné srdce, zabušilo do jeho hrudi.

 Věděl, že to není možné, ale jeho tělo, roztřáslo se touhou, když se dotkla svého přirození.

 Zavzdychala. Zvrátila hlavu a jemně a pomalu, se dotýkala svého lůna. Smyslně a bez zábran. A veškeré jeho sebeovládání, tím zcela vyprchalo. Vypařilo se, jakoby ho spálila, jeho horoucí kůže.

 Ještě nikdy, se mu žádná žena, takto dobrovolně, neoddala. Tak, že z každého jejího vydechnutí. Zasténání. Z každého jejího pohybu, poznal, že patří jen, a jen jemu. Že příčinou, jejího vzrušení a její touhy, je on. 

To zjištění, bylo pro něj ohromující. A pocit, který při tom cítil, přímo omamný. 

„Dragane!" vykřikla najednou, a její tělo, roztřáslo se v návalu vyvrcholení. 

Zatřásl nevěřícně hlavou. Zhluboka se nadechl, a na moment zavřel oči.

 Toto křehké stvoření, které tu bezbranně leží u jeho nohou, po něm touží tolik, že tak málo stačí k jejímu orgasmu? 

Zadíval se do jejích zamžených očí a pomalu vypustil vzduch z plic. Vzrušení, které lomcovalo jeho tělem, se nedalo přirovnat k ničemu, co znal. 

„Můj bože! Pomoz mi!" vypravil ze sebe. 

Klekl si mezi její nohy. Ještě jednou se podíval do její tváře, pak sehnul hlavu a začal svými ústy kroužit, po jejím přirození.

 Křečovitě svíral její stehna dlaněmi a divoce kroužil v jejím klíně. Jazykem zkoumal každičký záhyb jejího lůna a zhluboka nasával její vůni. 

„Jsi tak sladká." Zavrněl. 

Připadal si najednou, jako smyslů zbavený. Nikdy si nedovedl představit, že by ho tato činnost, tak moc, dokázala vzrušit. 

Tak šíleně a neskutečně, že zcela vypnul  svůj obranný mechanismus, který ho chránil před veškerými emocemi, které by mohli zasáhnout jeho duši.

 Vzpínala se, proti němu. Vzdychala.  Vycházela mu pánví vstříc a divoce tiskla jeho hlavu, ke svému tělu. 

A jemu se to líbilo. Tak moc, že již naprosto ztratil kontrolu, nad svým počínáním.